JSOU V DUŠI HLUBINY...

Jsou v duši hlubiny, kam zřídka kmitne

světlejší paprsk, hluboké jak moří

dno nedostupné všem a nevyzpytné.

Jak trosky korábů se zvolna noří

s povrchu vod, do hlubin duše padá

tak mnohá naděj, ztroskotaná v hoři.

Sen mnohý ztracený i láska mladá

tak často ztroskotá se v jednu chvíli –

bouř přijde, kdy se nejméně kdo nadá.

Kdes v dálce kyne sladký přelud bílý,

zářivě v jasném nebi hvězdy planou,

břeh kyne čarovný – či zrak se mýlí?

Ó, štěstí pocit neznámý, jenž mannou

je srdci prahnoucímu, kterak z blízka

teď zář ti leje v duši rozkochanou!

Ó, štěstí, po němž věčně se ti stýská!

Tvá ruka po něm vztáhla se, leč běda,

kol temno již a dokola se blýská.

Loď zakymácí se, jak vichr zvedá

se dokola – tvůj zrak se v dálku upne:

je kolem noc a hustá mlha šedá.

Zmizely v dálku břehy nedostupné,

loď bičována neznámo, kam letí,

a divě kol ní rvou se vlny zpupné.

Kol pustá noc – za vlnou druhá, třetí

se z nekonečna v nekonečno honí

a blesky míhají se v jedné spleti...

Je ráno zas a v rythmus monotonní

zas vlny zkolébány, lehla vřava –

však lodi nevidět, ni slechu o ní.

Již dávno vůkol ztichla bouře dravá

a z moře nenavrací se loď bludná –

jen obzor v dál se tratí do mlhava.

Kdo ví, co všechno pohřbeno tam u dna!