Jsou věci pro věci.

Slunce se pozvedlo

Nad černé lesy:

„Mužíčku! mužíčku!

Pro Boha! kde jsi!?“

Tak žena volajíc

Do dveří vpadá:

,„Co tě zas čert bere,

Kýho-li hada?!“‘

„Někdo nám udělal,

Muži rozmilý,

Aby nám kravičky

Krví dojily!“

Ze dveří vyrazí –

Do chléva skokem,

Čtverým by divoucí

Div zřeli okem.

,„Vidíš, ty svéhlavá!“‘

Muž ženu kárá,

,„To jistě skutila

Babizna Sára?

Vždy jsem ti říkával,

Neměj s ní spolky:

Tu máš teď odměnu

Za vejce, dolky!“‘

„Nevěkej!“ žena dí,

„Zda se to sluší,

By sahal všetečně

Nevinným v duši?“

V tom někdo ze dvora

O trojí noze

Do chléva nahledne,

Berlicí hroze:

„„Bodejž vás klůvala

Na dubě vrána!

Oč se tak hrdlíte

Časně hned z rána?““

,„Někdo nám udělal,

Hrobaři Víte!

Co tomu, dědoušku,

Co tomu díte?“‘

„Na noc nám dojily

Mléko jak stěna:

Ráno však krev dojí,

Jaká to změna?“

„„Co škodí! co škodí!

Buďte jen tiše,

Toho vám přivolám

Do samy chýše!““

Pověděl, pokynul,

Aby mu dali

Z nového koštěte

Prouteček malý.

Dali mu prouteček,

Dřevěné sítko,

Procedil mléko to

V malé korýtko.

„„Pojď, ženo! – zlá ženo! –

Uteklá – z káry,

Málo ti – zpomohou –

Pekelné – čáry!

Dostav se – neváhej!

Do malé – chýše,

Kde se ti – krvavý –

Ortýlek – píše!

Po druhé – nečaruj!

Nebarvi – mlíka!

„Jsouť věci – pro věci,“

Starý Čech – říká.

Pojď, ženo! – zlá ženo! –

Uteklá – z káry,

Málo ti – zpomohou –

Pekelné – čáry!““

Tak mluvil po špitu

Hrobařů Vítek,

Šlehaje do krve. –

Svolil mu Skřítek:

Neboť se babice,

Krvava v líci,

Na dvořec žejbruje,

Hrozno to říci.

Vyštvali babici

Hafanem z domu:

Od těch čas neškodí

Stavení tomu.