JSOU VÝŠKY PYŠNĚ...

Jsem v úpadku. I smát se zapomínám.

Můj smutný hrad se v trosky rozpadá.

I bude třeba obrátit se jinam,

až dozpívána bude ballada.

Jsou výšky pyšné, nedohledné kdesi,

slunce v nich hýří, mládí kvete tam,

jsou zlatá pole, neprostupné lesy,

jas života a skvoucí lásky plam,

hlas zvonů kraj ten v hedvábné mhy halí,

a stále měkká jarní nálada.

Tady je tma a někdo pláče v dáli,

kde nad ruinou slunce zapadá.