JUDAS IŠKARIOTH.

Ven z města vyvržen, jak pes

se cestou vláčí v Hakeldama;

jest dokončeno krve drama,

své dokončí též ještě dnes!

Pláč suchý pálí zornice,

tam oheň šílenství se svítí;

proč musil toho zrádcem býti,

jejž miloval tak velice!

To tvrdý osud! Kdo jej snul?

Mžik zvítězila neřest stará;

teď bolest lítosti v něm hárá –

pláč nikoho však nepohnul.

A nikdo neřek’: Mír ti buď!

tvé odpouštějí se ti hříchy!

A s prestolu své čisté pýchy

mu všickni probíjeli hruď.

Jen jeden byl by odpustil!

je mrtev – vbity na kříž oudy...

Nuž, Mistře, na tvé chci jít soudy!

a rychle oprátku si svil.