JUDEA

Tak málo stínu jest pod jalovci i tisy,

kraj sváhlý Cenereth se v žáru tetelí

a stopa sytých snů nad vinicemi visí,

stav sladké mrákoty jak v smyslech utkvělý.

Fík, růže, terebinth svá aromata sejí

a medem plodův svých je provanutý sad,

tok svatých vod se stále pomaleji

zdá nížinami valně uplývat’.

Je nebe zářící, jsouc z azuru a mědi,

spěž plamenná jsou nahé krky skal,

zrak umdlený tu v žároviště hledí,

jak v světel zdroj by zraněn pronikal.

Jen obzory jsou vyssáté a zbledlé,

jak z touhy tvé jen přídech byl by vzat,

a svěží chladnost vody v napajedle

zdá ze mdloby se parné vymykat’.

Třtí, síť a rákosí je bez ševelu zcela,

ryb plýtev stříbrná dnes tůně nezčeří;

stan tu a tam se nezvichřený bělá

jak motýl usedlý v trav husté kadeři.

A těká bezcílně tu bílé stádce bravu,

skot těžký, poklidný tu rousá pastvinu,

had jiskře záhadně svou tyčí z písku hlavu,

jsa hříšně lichotný stem zrádných odstínů.

Jsou ženy pastevců tu opojného zdraví

a moci smyslné jak černé večery,

chtíč s mužů na ženy jak vítr věje žhavý

slast jejich zanítiv a smysly veškery.

Tu kane s obětišť krev kozelců a volů,

zní v kvasy opilé ryk trub a cymbály...

Dlí Jahvé přesilný tu se svým lidem spolu,

kde květy rozkoše v plod sladký uzrály.