Judith.

Co vykonala Judith vdova zbožná!

Ač krásná, bohatá a velkomožná,

přec měla srdce k strápenému lidu

a modlila se v tichém nočním klidu,

by Bůh, jenž slabé pláštěm moci kryje,

byl ochrancem jich města Bethulie,

jež trpí tolik běd a všeho zlého,

a v běsném kruhu vojska assyrského

vždy větší bere záhubu a škodu,

vždyť Holofernes odňal jim i vodu

v čas, kdy jim slunce žehlo nad jich hlavou,

že mřeli mnozí jenom žízní žhavou.

A pomoc žádná z blízka ani z dáli! –

A Holofernes město jejich spálí

a povraždí, co žije v něm – i děti,

vždyť na postrach všem má se vyprávěti,

jak hrozný bývá konec těch, již k boji

se postavili assyrskému voji.

A přece pomoc! Judith šat svůj mění,

a šperkem zdobena jde do ležení.

Je Holofernes laskav k její kráse

a zaslepeným duchem domnívá se,

že zrádu žena na rodáky kuje;

vstup volný do stanu jí dovoluje. –

Noc pochmurná a jako havran černá.

Zas Judith vešla ve stan Holoferna,

jenž při hostině vypiv mnohý džbánek,

teď ponořen byl v pevný, těžký spánek.

I ve snu strašlivé jsou jeho rysy!

Meč jeho těžký na sloupě mu visí

a lampa pod ním šeří bludným svitem.

Meč zamihnul se dvakrát děsným kmitem

a na loži trup krví svou se smáčí. –

Zpět k městu Judith, hlavu nesouc, kráčí –

pak volá ku svým: „Pokračujte v díle:

Zde vizte hlavu! K výpadu je chvíle!“

A muži vstali posilněni spoře.

Boj náhlý rozvlnil se po táboře –

pak vojsko, vidouc, po vůdci že veta,

se rozbíhalo do všech koutů světa.

A Bethulie volna byla znova.

To vykonala Judith, zbožná vdova!