JULIA ALPINULA.

Zde ležím, Aventinských bohů kněžka

nešťastná, kterou sudba stihla těžká –

mně mladé bylo v temný Hades jíti,

když otci nemohla jsem získat žití.

Zde ležím mrtva, modrých jezer v tůni

kde břízy zelených se hájů sluní,

kde zdá se, věčný máj že musí kvésti,

a v lidské hrudi že jen pučí štěstí.

Když kol jdeš, pomni, chodče, že jsem posud

žít mohla šťastna též, však nechtěl osud –

dal Caesar otce, volnost že ctil svatou,

uvrci v pouta smečkou rabů klatou.

V tom cizím kraji, kde ční k nebi skály,

proud bystřin v luh kde s ledovců se valí,

v houštinách slavík o jaru kde zpívá,

krev otcova v zem tekla spravedlivá.

Neb marně bílé lomila jsem ruce,

u nohou vraha svíjela se v muce –

jak žula Caesar v zášti bezlítostné –

co chtěl, se stalo – on, i Fatum zlostné.

Jak žít bych mohla? Úpěla jsem k nebi,

a kol jen zloba, nenávist se šklebí –

za otcem šla jsem k stínům blaženějším...

Julia slula jsem v tom žití zdejším.