Julian Apostata.

Zakrslá tráva sluncem v hnědo sprahlá

se krčí spoře v žlutém moři písku

jak plachá stopa kroků bezmocné zde

přírody tvůrčí.

V ohromný oblouk nebe rozpjato je

nad pouští mlčící... A v dáli Eufrat

své siné vody valí beze hluku

jak řeka smrti.

Sem zahnalo v kraj posupný a mrtvý,

jenž vzdorem dýše k všemu, co je živo,

jej, jenž plál vzdorem ke všemu, co žilo,

tajemné Fatum.

A v klínu písku kdesi tady leží

s krvavým bokem, se zaťatou pěstí

a pohledem, v němž stuhly blesky hněvu

v poslední chvíli,

kdy Galilejský na hruď jeho vložil

svou hřebem kdysi proraženou nohu

a zbodenýma rukama chtěl k ňadrům

vinouti lidstvo...

A přes hrob jeho přešli žární dnové,

hvězdnaté noci, vichry, deště, sněhy,

dny, léta, věky, národy a vojska

s vozy a koni.

On ve svém vzdoru nepohnul se ani.

A nehnul se, když na kopytech hřebců

barbarů hrubých roznášen byl světem

prach jeho říše.

S krvavým bokem, se zaťatou pěstí

a pohledem, v němž stuhly hněvů blesky

v poslední chvíli, tich jsa ve svém vzdoru

čekal a čekal...

Vstaň, Juliane, přehoď přes své plece

plášť purpurový, vpleť do hustých vlasů

si svěží vavřín, dej si zapět hymnu

vítězství, slávy!

Vstaň k triumfu, pěsť otevř spjatou vztekem

a čechrej mírně hustou svoji bradu,

jak dělával’s to v dobách dobrých nálad –

den tvůj je tady!

Čas, pouhý čas, ten pojem bez obsahu,

to prázdno, které ruší každou hmotu

i myšlénku – on dobojoval boj ten,

kde ty jsi padl.

Vstaň, Juliane! Kde je Galilejský?

Kde jeho voje? Síla? Vyznavači?

Vstaň, dívej se, dnes netřeba ti meče,

traktátů, brožur!

Ovčinců dvéře všude otevřeny

a ovce venku, dobré, milé ovce,

už nechce se jim zpátky v temné stáje

k bděním a postům.

A hrozby pastevců a lákání jich

je směšně marným; dobré, milé ovce

peklem a čerty s tajným smíchem straší

jehňátka bílá.

A v nebe nevěří už dobré ovce,

a milejší jim slunný den je tady,

než celá věčnost jednou mezi sedmi

andělů kůry.

Vstaň, Juliane, pastevci ti zdají

se dětmi být tvých Antiochiejských:

líc rudá, hladká, laloch třesoucí se

a velká břicha!

A dogmat suchých houfy ve svých mozcích

a liter prázdných řady na jazyku –

v železné černé řadě oni stojí –

vstaň, zasměješ se!

A vůdce jejich? Kde je Galilejský?

Tvých bohů otec, Chronos, Juliane,

šedivý, hluchý, mlčenlivý stařec

směje se pyšně.

Svět dobyl Kristus, ale podal lidstvu

jen askesi a mdlobu odříkání

a místo štěstí jenom plachou naděj

na život příští.

Těl miliony schvátil bílou rukou

a nes je výš a výš kams v modro nebes,

však zemdlela přec jednou ruka jeho

tou strašnou tíhou.

Znavená, chvějná pustila je dolů...

I přiskočili pastevci ti bdělí

a naplnili těly ovčince své

a vládli jimi.

Tu Galilejský schýliv bledou hlavu

vzal do ruky svou třtinu polámanou,

žal v duši, hoře ve sklamaném oku,

odcházel v dálku

a rozplynul se jako ranní oblak.

Je pryč, je pryč. Je z něho jenom jméno

a z jeho říše ovčinců pár hluchých –

vstaň, Juliane!

Pruh zlatý věští nové žhavé slunce.

To, o němž snil Jsi. K čemu je nám boha?

Vstaň, starý řetěz padá s duší našich –

Ty zvítězil Jsi!

Tvůj den je tady, vyjdi ze své pouště!

Vstaň, filosofe, zapomeň, co bylo!

Vstaň, trůn tvůj zvrácen, říše rozmetena –

však bratry najdeš!