JULIE.

Kraj v Pošumaví. Podzim tesklivý

kol opřádá vše mlhy závojem,

jenž jako tkaný z hvězdných paprsků

tak jemně, hebko na vše ulehá.

Tu bílým svitem zvolna utají

a zasypává propast bezednou,

pláň, z které život zvolna umírá,

květ, jehož život hasne v rozpuku,

strom, s něhož zvolna lístí oprchá,

jak mladost, sláva, láska, naděje,

sny štěstí, písně z srdce lidského.

A přijde večer se svým západem

a přijdou noci s hrůznou svojí tmou

a přijde podzim, krut a nečekán

a zima, zima, která mrazem svým

na srdce tvé jak upír ulehá...

A marné, marné, marné volání! –

Co výkřik jest, jenž dříve umírá,

než z prsou mroucích na ret vyplynul,

by bez ozvěny, léku, soucitu

v propastech ducha zmíral neslyšán;

co do slzí, jež oko nepláče,

jichž děsným žárem jenom zarudá,

jak večer nebe krví zaplane,

jež tokem živým ňader se skály

se řine zvolna, vlnou stékajíc

v ten otrávený pohár života...

Ó divý rej, až jednou překypí,

byť po létech až, vlnou poslední,

ať je to lítost, vášeň, neúspěch,

hněv, smutek, hoře, dítě zoufalství...

Tak v těžkých mukách vhroužen dumy své,

(co zatím ruka stěží rozhrne

tlum neústupných větví pralesa,

jímž potácí se krok ten opilý) –

já stanu náhle jako okouzlen.

Slyš z údolí ten nápěv podivný –

to klepot mlýna v sluch mi zaznívá.

Ó sladká hudbo v lesním zátiší!

Ó konejšivých písní akkorde!

Tvůj sladký souzvuk tím je duši dnes,

čím jindy matky tichá modlitba,

ah prostá píseň drahé matičky

– já vzpomínám si – v dobách minulých,

ó minulých, že nikdy, nikdy víc

se sladká jejich něha nevrátí,

ni květů smavých vůně opojná...

Ó v dobách těch už čím mi bývala,

kdy – ještě děcku – srdce svíralo

se předtuchou snad dnů mých nynějších

tak bolestně – ba zrovna jako dnes.

A matičko, vím, není vinou tvou,

že syn tvůj není, běda, není blah

a šťasten tak, jak snad si přávala’s,

že světem stále prchá bez cíle

dál, věčně dál – a nikde oddechu.

Dnes šumem města běsně vířícím

a zítra v snění starým hřbitovem,

žen svůdná ňadra v divé orgii

a zítra líbat starý náhrobek

a uschlý drn a křížek spuchřelý –

dnes z poháru, jenž věnčen růžemi,

se vínem, láskou, slávou opíjet

a zítra píti z číše zoufalství...

Však náhle snů mých chmurná osnova

se přetrhla – já zvednul hlavu svou

a poslouchal – hle, klepot mlýnských kol

se zvolna halil v závoj mlčení.

Jen ozvěna, jež bloudí po lesích

svým tajůplným křídlem těkavým,

ta plachým steskem po něm zavolá –

on běda, běda, víc se nevrátí.

Ba nevrátí, ba nikdy, nikdy víc

se nevrátí, jak jiskra života,

jež večerem tam právě shasíná.

Neb píseň má co křídlem zlomeným

o stěny bila ňader vymřelých

a po ruinách zašlé mladosti,

po luzích lásky záhy odkvětlých,

sfer slunečnem i pláčem propastí

i nekonečnem věků, sluncí, hvězd

a z květu na květ v bázni těkala –:

hle ve mlýně na loži smrtelném

– den v skonu plál a západ krvácel,

jak plakal by pro život ztracený –

ta mlynářova dcera jediná

dnes odcházela k břehům neznámým,

zkad žádný, žádný víc se nevrátí.

Já vešel v síň, neb bylo před bouří

a na hory se noc už snášela

a vichr vál tím krajem mrazivý. –

Já vešel v síň – a jenom pustý pláč

mne uvítal a smutek hluboký –

a více si mne nikdo nevšímal.

A nahlédl jsem v bílou světnici,

kde domácí kol lkali u lože,

a uviděl jsem matku stařičkou,

jak v pláči lomí těma rukama,

jež hýčkávaly dítě ubohé –

a starý mlynář stál tam u okna

a v dál se díval okem posupným – –

V tom náhle dcera vzkřikla na loži

a zmírající pohled ztrhaný,

v němž bylo více, než lze slovy říc’,

tkvěl na dveřích, kde stál jsem dojatý.

A naše oči jak se potkaly,

já viděl jen, že suché, bílé ty

své ruce vstříc mi němě spínala...

a pak jsem chvěl se v divé závrati

a v hlavě mi to náhle hučelo

jak rozbouřený, širý oceán

a oko plálo žárem horečným

a mrazivě cos žehalo mi skráň. –

Já poznal ji – ó děsné poznání!

já poznal jsem tu hlavu předrahou

a čelo to, ten pohled hluboký...

Ó Julie, ó zlatá Julie,

že tak jsme se, tak shledat musili!

Ty’s byla ještě zpola dítětem

a Julie, já tak tě miloval

tou láskou čistou, jako člověk můž’

jen milovati jednou v životě,

jen jednou, jednou... A já přistoupil

jsem k tvému loži – obě ruce mé

se vztáhly k tobě – a ty podala’s

mi naposled tu drahou ruku svou

a tak s tím vlídným, milým úsměvem,

ač trpkým trochu jako bolestí

a tak s tím dlouhým, dlouhým pohledem,

v němž bylo vše, jsi hlavu sklonila

a odešla’s. Ó Julie! A kol

se na mne všecky oči upřely,

jak nemohly by vše to pochopit...

A já tisk’ matce, která chvěla se

jak zlomená, ty obě ruce a

pak přistoupil jsem k otci u okna

a podal jsem mu ruku soucitně

a pravil jsem: – „Já vaši dceru znal,

ctím smutek váš a bol váš veliký.

Bůh potěš vás.“ – A tak jsem vyšel ven.

Já nevím, kde jsem bloudil noci té.

Snad byla bouře... Ano, zdá se mi,

že kolem mne cos řvalo divoce

a úpělo a jako plakalo,

a jako by v těch stromů haluzích

plál stálý oheň blesků zarudlý

a jako by se vše ty haluze

jak lidské ruce po mně spínaly

a jako by v nich cosi smálo se

mé bolesti – já nevím. Druhý den

jsem k večeru se vrátil do mlýna.

A na zápraží starý mlynář stál

a jak mne shléd’, šel bez slova mi vstříc,

mně podal ruku, jež se zachvěla,

a vedl mne do bílé světnice,

kde vysílen jsem klesl. Nato pak

mlynářka vešla – a jak shlédla mne,

zas rudé její oči omžily

se slzami a pustý její pláč

zas ozýval se mlýnem mlčícím.

A starý mlynář, hlavu ve dlaních,

co nad stolem se němě zadumal

a hleděl v prázno okem přivřeným,

mne ptala se, kde znal jsem Julii.

A já jsem děl, když u své příbuzné

kdys byla v Praze, že jsem kolikrát

ji vídával, však nikdy, pravil jsem,

s ní nemluvil – (v tom krví, cítil jsem,

mi zrudla skráň) – leč zajímala mne

ta nelíčená její prostota

a vlídný její pohled laskavý.

A pak jsem ji už více nespatřil...

– „Muž vzal ji domů. Tady ucházel

se o ní vdovec, mlynář bohatý,

kterému otec dávno slovo dal –

byl hodný muž a ve všem poctivý

a zachovalý, mlýn měl potřebí

už hospodyně... ale Julie

nechtěla nikdy ani mluvit s ním.

A pak kdys večer, když zas odešel

a otec zuřil, s pláčem objala

má kolena a k otci dolezla

a sepjatýma těma rukama

se vyznala, že v Praze miluje,

by nečinil ji navždy nešťastnou.

A na ta slova –“ (starý mlynář teď

vstal od stolu a s hlavou schýlenou

šel ze světnice) – „na ta slova muž

se rozlítil a svatě přísahal,

že lásku tu jí z hlavy vypudí,

a vyčítal jí nevděk k rodičům,

to nejhorší, čím lidi tresce bůh,

a vyčítal jí, její neláska

že předčasný mu kopati chce hrob,

by spala dřív ta hlava plesnivá – –

Co měla já jsem dělat ubohá!

Mne pálil v duši hořký její pláč

a její slze žehly srdce mi.

Mne bolelo to její mlčení,

když mlynář konal příprav ku svatbě

a ona jenom stále mlčela

a nechala se tupě líbati

svým ženichem – leč neusmála se

a jenom chřadla, chřadla víc a víc,

a když se podzim blížil, ulehla – –

a k ostatnímu pak jste přišel sám.“ –

Byl večer pozdní, když jsme umlkli.

Já nocí tou se díval sám a sám.

Noc byla jasná a vzduch po bouři

tak průhledný a hvězdy třásly se

mi nad hlavou tím leskem podivným –

vše bylo ticho, jenom lesů šum

tak hluboký a nekonečný vál

tou dlouhou nocí jako boha dech,

vše bylo ticho, jenom za mlýnem

kdes hučel splav. Vše v mlze spalo už,

i kola ještě stála bez hnutí

a jenom voda temně šuměla

a hučela tu dumnou píseň svou

a jen ty lesy oddychaly dál

mi nad hlavou. A měsíc zapadal

tak krvavě a mezi topolů

štíhlými kmeny rudý jeho svit

plál v umírání... Zrak jsem obrátil,

já nemohl se déle dívati

v ten ztrhaný a smutný jeho zrak.

A kolem noc už byla hluboká.

Jen tady v rohu, v okně světničky

plál kahanec u hlavy Julie,

jak dřímala ten dlouhý, dlouhý sen...

Já zahalil se úže ve svůj plášť,

ty noci v horách jsou tak mrazivé...

Pak odnesli ji z rána na hřbitov.

Ó Julie má! Tak jsem naposled

stál nad tebou, ty dítě májové,

ty krásné dítě prvních jarních snů,

ty nejkrásnější, svatá písni má,

ó Julie má, tak jsem naposled

tvou ruku tisk’, jak spjata na ňadrech

ten bílý křížek z kosti třímala

s posledním květem vaší zahrady...

Ó Julie má, tak jsem naposled

políbil v pláči bílou tvoji skráň –

a tak jsi šla s tím trpkým úsměvem,

jejž dosud vídám v pustých nocích svých,

když zdává se mi, měkká dívčí dlaň

tak horoucně že tiskne ruku mou...

a potom v ráz ta ruka zastudí

a já tvůj slyším výkřik poslední

a ztrhaný a blouznivý tvůj zrak

tak bolestně se na mne upírá

a slyším jako těžký oddech tvůj

a pustý pláč a tichou modlitbu

a hluboký a táhlý lesů šum

a vzdálené to mlýna klepání...

A vždycky ruce sepnu na prsou

a dívám se v tu širou, tmavou dál...