Juliu Zeyerovi.

Sám vzdálen světa, stajen v lesní skrýš,

ty sníš,

a báje se ti sypou do klínu

jak Merlínu.

Kam pohledneš, tam jíní na větvích

a sníh;

leč k tvému srdci cesty zaváty

jsou poupaty.

A rosy na nich, až přechází zrak,

že mrak,

když v okna tvá se chmurný zadívá,

se usmívá.

Ó příteli, co vonných růží střás’

v tvůj vlas,

co k sobě životem nás osud spjal,

tvůj Ideal!

Zdroj nadšení vždy čistý tobě kmit,

tys chyt’

ať anděla již nebo příšeru,

svou chimeru!

Vždy veliký a přímý byl tvůj let,

a med,

jejž v tlamě drží lvice, Ideal,

tys Samson vzal!

Syn Hellady v náš vržen všední věk,

tys řek’:

Ó fantomy, ó sny, jež schvátil čas,

mně líto vás!

Pojď, smyšlenko, ať vrhnu zas tě v žár,

buď tvar!

Ať s Venuší se potká Madonna

v snu Platona!

Myšlenky lovec vyšel’s v mythů háj,

a báj,

pták zlatý, peří střásla na tvou skráň,

v tvou sletla dlaň.

A zvyklý myšlenku svou v onyx rýt

a cit,

v snů arabesky sázet rubíny

jak Cellini,

a zvyklý číši rozmarů a dum

k svým rtům

nést plnou báje, vítěz zelený

šel’s plameny.

Čím ještě tobě kyne budoucnost?

Ký skvost

z dna ducha svého ještě vyvážíš?

Kdo ví? Ty sníš,

a báje se ti sypou do klínu

jak Merlínu,

a do věků co letí září hvězd,

tvé jméno jest!