JULIUM SIDUS

Šli po širokých schodech Kapitolu,

dnů málo jen po idech Martových,

kraj celý tonul v strnutí a bolu

i Kasce usnul v koutkách retů smích.

Jak mračno Brutus byl, šli plaše jiní,

jak stíny fúrií jež honí sbor,

jich tajné viny příšerný mrak stíní

msta krvavá a nezkojený vzdor.

Pod nimi, v hloubce věčná Roma spala

s amfiteátry, chrámy, lázněmi,

v šer halila se, jako by se bála,

se laury nechlubíc ni růžemi.

Vtom nad nimi, kde mračen propast zela,

zaplála velká hvězda v zenitu,

tak novou září kouzelně se skvěla

v tak výstražném a přísném zákmitu;

že zraky všech se obracely na ni,

tak mocným světlem jiná nehárá,

a duší všech táh v předtuše a zdání

stín jakýs temný – stín to Caesara.

Mark Anton naklonil se k Lepidovi,

šept plaše: „Viděls ji?“ – Ten mlčky kýv.

Brut silný neměl odvahy to slovy

jen naznačiti, ač ji viděl dřív.

Vtom velekněz je potkal šedovlasý

a hlavou potřás a pak tiše děl:

„Ó páni, novou hvězdu také krásy

jsem – ač znám všecky – posud neviděl!

Ó, věřte, Caesar v tomto okamžiku

do sboru Nesmrtelných jistě vzat,

jen, Brute, podívej se na svou dýku,

zda přestala krev čerstvá na ní plát?“

Neřekli slova, pouze v svoje pláště

se zahalili – fičel z mračen chlad...

a hvězda plála divně tak a zvláště

v těch srdce, jimiž Veliký ten pad.