JULIUS ZEYER.

Ó Káčo! Vidím ve snách tvoji tvář,

tvé hnědé líce, z kterých turmalín

tvých očí zářil, vidím vlasů noc

a korál rtů a mandle zubů tvých

a bílé rámě – režná halena

se svezla s něj a ňadro bělostné

pak odhalila, v kteréž dravý spár

kdys zaryl rudý kocour divoký.

Zde běhala jsi v stínu bílých měst

a z hrdla tryskal smích jak fontána,

když chrlí k nebi jasné vody proud –

tu v kašně staré jsi se shlížela,

k níž chodila jsi s putnou pro vodu,

tu vyrostla jsi ze svých dětských her

ve sličnou bájnou růži čarovnou –

a v pološeru šepotavých lind

tu sedávala Káča samotna

a její kocour velký, zrzavý

byl jejím druhem věrným, jediným.

Však kouzlo lásky slétlo v ňadro též

a sladká touha srdce rozechvěla

a často hlubý vzdech se vydral z rtů

a předmět její sladkodechých snů

se Jo-Han Šo-Ran nazýval, a byl

pastýřem stád. Znal sladké písní pět

a ty jí nakanuly do duše

jak vonná ambra v květnu měsíci,

jež kane z rány bělorouchých bříz.

Však za svým stádem v sinou dálavu

kdys Jo-Han Šo-Ran šel – a zůstala

tu sama v domově s kocourem svým

a s nejistotou, zda ji miluje.

A kdysi – noc to byla bouřlivá –

se zjevila jí matka nebožka

a podala ji prsten čarovný –

(Káče se hrůzou vlasy ježily) –

„Ten prsten v cestu hoď,“ tak pravila,

„a dojdeš cíle, štěstí, poklidu.“

Pak zmizela. A Káča vstala hned

a našla prsten, vrhla na cestu,

a hle – on plál jak hvězda nebeská

a v před se bral a ona za ním šla.

A putovala srázy, skalami,

jež s tváří fantastických netvorů

se stavěly jí drze do cesty,

a utíkala hrůznou pustinou

a divými, cizími krajemi,

kde rostly místo stromů zvířata

a ryby po zemi tu chodily

a stromy plavaly ve proudech vod

a ptáci mluvili a místo nich

ve vzduchu lidé jen se vznášeli,

však místo hlavy měli pouze nos.

A děsné obludy jí hrozily,

však ona mužně k předu brala se,

vždyť stále prsten zval ji na pochod!

Ó utíkej! Ó Káčo, utíkej!

A utíkala. Přišla posléze

v kraj úrodný, kde jasně zlatistá

ta slunce lampa sladce zářila,

na smaragd palouku, z nějž báječné

a čárné vyrůstaly květiny:

ta z jediného byla onyxu,

ta z ametystu a ta z opálu,

ta plála safírem, ta rubínem –

a nenufárů listy ohromné;

a ptáci létali tu duhoví

a jejich zpěv – zvuk aeolových harf.

Tam jednorožci bílí pásli se,

roh jejich zlatý byl i kopyta,

a stáda gazel, turů, jaků, sfing –

zde krásně je – ó zde je jistě on!

A Káča stanula – zde spása jest.

V tom slyšela za sebou těžký dech;

ohlédla se – a krev v ní stydnula.

Hle – její kocour starý, zrzavý

se za ní hnal jak divá furie,

zrak krví plál a jisker kaskády

sršely z zježeného ohonu –

a na Káču zas prsten zazářil:

Ó utíkej! ó Káčo – utíkej,

hle! honí tě tvůj zdivočilý druh.

A prchala, a nastal divý hon.

Na onom z drahokamů palouce

nepocítila noha únavy

a ona utíkala dál a dál,

a kocour chytiti jí nemohl.

Tak lítli oba – v němém úžasu

k nim pohlížela stáda bílých koz

a jednorožců, velbloudů a sfing.

V tom vzkřikla Káča plesně, jásavě –

jak rajky hlas to létlo údolím

a ozvěna to v dálku zanesla:

Hle, tam stál bílý, mramorový chrám,

vchod k němu střežilo dvé zlatých lvů,

a na stupních – hle, seděl on! ach on!

Ba, onen muž to Jo-Han Šo-Ran byl,

tam na píšťalu pískal, syringu,

a k tomu zpíval píseň milostnou.

Tu v plesu Káča na mžik postála

a rozpjala svou náruč bělostnou –

však běda! – ha! – ó sudbo děsivá!

V tom mžiku divý kot ji dohonil

a v ňadra vryl jí ostré spáry své

a v hrdlo zuby – horké krve proud

z něj vytryskl – a Káča poklesla

na báječný ten luh, ty poklady,

jak ulomená, bledá lilie

a – došla cíle, štěstí, poklidu.

Tu lesy zahučely žalostně

a ptáci mlčeli – zpěv pohřební

se linul zvolna z táhlých hrdel jich,

a přicházely sfingy, gazelly

a lízaly Káčina čela běl –

a na bělostných ňadrech Káčiných

umíral tiše kocour zrzavý

jsa proklán dýkou Jo-Han Šo-Rana.

Jak divý Jo-Han Šo-Ran přiběhl

a chorál smuteční jí zapěl pak

a všecko proklínal ve zpěvu tom,

u louku, nebe, peklo, kocoura

a sebe, osud – a při kletbě té

kol Hymalajské hory pukaly

a divý vír je házel k nebesům

a v požár vzňal se mramorový chrám

a anděl vyletěl z něj šedivý,

to anděl smrti – Jo-Han Šo-Ranu

svou lednou rukou sáhl na srdce

a Šo-Ran kles’ – – – A v trávy smaragdu,

v tom bájném kraji Šo-Ran s Káčou svou

v klid spočinuli věků na věky.