Junácká.

Bledé hvězdy, kolik zalétalo

v vaše výše vzdechův v čase zlém,

za Bílou co Horu zapadalo

slunce naše v lesku krvavém!

Bledá hvězdy, zda budete zříti

jednou tužeb otcův našich květ?

Zdali Slavoj nový srdce vznítí,

sílu Čecha pozná vzdorný svět?

Hoj, co Slavoj, – my jsme Slavojové;

komu srdce v těle spočívá,

kdo by noví, touží, přišli dnové,

k činům mužným ducha vznášívá:

Nuže zapuď z mysli žaly plané,

nekoj ducha v marných dětských snech;

činem jenom naše jitro vstane

sláva naše v trudných vzplane dnech.