Junák na Kriváni.

Nedostihlé oblak s výše

Plane zlatý slunce zrak,

Občerstveno tvorstvo dýše,

Stydně mizí kal i mrak.

Hory jasnost přiodívá,

Jitro nivy celuje,

Nebe k zemi se usmívá,

S níž se v slávě spojuje.

Anož nebe blahoplodné

Sklánějíc se k zemi lne,

Od hrudy se hojnorodné

Lidstvo opět k výši pne;

Ta se slaví věčně krásné

Tvaru s duchem snoubení,

Z něhož prýští síly spasné

Vlasti v čistém snažení.

Kde se klidný rozprostírá

Střed slovanských národů,

Tam co obr vůkol zírá

Kriváň v mocnou přírodu;

Patou v Tatrách se opírá,

Témě vzhůru hrdě pne;

Mnohý hmyz a trus ho svírá,

Obrem však nic nepohne.

Stojí pevně vychlumený

Co báň vrchů Tatranských,

Co štít, časem nezlomený,

Chlouba bratří Slovenských,

Jejichž pěvec proslavený

Pod Kriváněm poznal svět,

By strom Slávy oklácený

V nový oděl jara květ.

An se v údolí sezvání

Nábožný lid veský v chrám,

Na vrcholu na Kriváni

Bodrý junák stojí sám.

Velebnost ho sem vyzvala,

Ježto šlechtí přírodu;

Mysl jeho pozor dala

Vyšších hlasův na radu.

Kdežto dole mnohá ryje

V čelo vrásky nehoda,

Zde tak volně srdce bije,

Bytost jímá lahoda.

Kadeřemi zde pohrává

Jemu vánek se stran všech,

A mnohé mu věsty dává

O vzdálených Slovanech.

V duchu zaletí do dálí,

Přese družnou Moravu,

K Čechám, kdežto vědy znalí

Světí Umkám zástavu;

Svatovítská věž kde vládne,

Králův slavných stopy dlí,

Starý duch v potomcích mládne,

Z něhož pučí nové klí.

Ferdinand kde Dobrotivý

Věrných Čechův uprostřed,

Ne co člověk než co anděl

K všem šlechetný sílá hled;

Kde lid trůn a oltář svatý

V patrónech svých zemských ctí,

V nichž i chudý i bohatý

Vzývá Boha v výsosti.

K sídelnímu říše městu

Obrací pak důvěru,

Kamž Slováci často cestu

Konají v svém záměru;

K svémuť vládci tam se vinou

Různořečné národy:

Spojenýchť jen ze sil plynou

Žně bohaté úrody.

S Kriváně nuž pozdravuje

Junák rodné bratry své.

Malby tam pak vyluzuje

Obraznosti mladistvé;

A jak malíř ve výstavě

Na výši je prostírá,

Slovanský lid usmívavě

Pozor svůj k nim upírá.

Junák, jenž se Boha bojí

Na pozemských cestách svých,

Jedinou jen závist kojí

V prsou vášní zproštěných;

Želíť, že mu není přáno

K slunci ještě blíž se vznést

Jako orel, jemuž dáno

Ještě nad Kriváň se nést.