JURAJDA.

„A ty na ty gajdy –

dumdaj!

Vždyť jsi u Jurajdy!

Dumdaj,

dudydaj, aj, dudydaj!

Vždyť on dnes, můj brachu,

chlapcům nahnal strachu.

Zahnal, kde byl který;

zbil frajery čtvery.

Sám šel líbat děvče

jak zem proudy deště.

Líbat líčka, oči,

až se svět s ním točí.

Líbat neskonale

i srdečko malé.

U zahrádky brankou

vyšel s Mariánkou.

Vyšel na muziku

za zpěvu a křiku.

Rozdouvej ty gajdy –

dumdaj!

Vždyť jsi u Jurajdy!

Dumdaj,

dudydaj, aj, dudydaj!

Vždyť jsi také děvče

neuhlídal ještě.

A vy klarinety,

což jste rozemlety?

Trubte kde jste který:

Zbil frajery čtvery!

Jurajda dnes pánem,

děvče má i s lánem.

Lán dostane s chatkou

i se starou matkou.

A dva staré vozy,

volka a dvě kozy.

Volek bude táhat,

kozy mléko dávat.

A maměnka stará

rozzpívá se z jara.

Kaši bude zhřívat,

kolíbat a zpívat,

kolíbat opravdu

mladého Jurajdu.

Rozdouvej ty gajdy –

dumdaj!

Vždyť jsi u Jurajdy!

Dumdaj,

dudydaj, aj, dudydaj!

Trubte kde jste který:

Zbil frajery čtvery!

Nic se nestyď, ženo,

že už čítám věno!

Po žních, dá-li Pámbu,

budem slavit svatbu.

Ty napečeš vdolků,

já dám na rosolku.

Pozvem salaš celou

na hostinu skvělou.

Jenom dobře navař,

přijde i pan farář,

přijdou čtvery gajdy

výskat u Jurajdy –

Daj, daj, dudydaj, dumdaj!

Daj, daj, dudydaj, dumdaj!

Dudydaj, aj, dudydaj!“