JURATA.

Když vichr bouří a duje

do Baltu, divosti pln,

až horou strmí a ssuje

se spousta zpěněných vln, –

tu výkřik zaznívá z tůně,

vod řvoucích proniká val:

toť rybář tak upí v lůně

těch temných podmořských skal,

k nimž přikován, trpět musí,

až osud vejde s ním v smír.

A jantaru velké kusy,

jež točí a hltá vír,

jsou trosky zámku, jejž kryla

hlaď moře... Života sen

tam sladký Jurata snila,

až v onen osudný den,

když, láskou k rybáři jata,

v bouř divou změnila klid

svůj blahý a vášeň klatá

jí božský ztemnila vid.

To den byl smutný, ač slunný,

k Juratě když vnikla zvěst,

jak smělý smrtelník juný

tu záhubnou strojí lest,

že sítě do moře hází

a vražedných udic hrot

a smrti dráhu tak razí

v klín svatých, dřímavých vod.

Jurata hněvem se chvěla,

bol rozryl jí duše hloub,

a vášní bledá, tak děla,

o zlatý opřena sloup

na zářivém stojíc trůnu:

„Ples přestaň i chorovod!

Žal trhej harf vašich strunu!

Msta volá na povrch vod!

Za smělost, tak se nám rouhat,

trest najde, to přísahám!

Před smrtným nebudu couvat,

nuž, výhost i studu dám:

sem sladkým zlákám jej zpěvem,

odhodím bohyně pych,

a vábným zmámím jej zjevem,

lží slibných úsměvů svých –

pak mohutným loktů stiskem

jej zardousím v náručí!

Až zor mu zasypu pískem,

pak smích váš ať zazvučí!“

Tak končí krutá Jurata

za jásotu vodních žen;

loď z perel, jantaru, zlata

ji nese na slunný den,

a krásně zasvítí moře

jak ráno, vděků když pln,

při smavé, růžové zoře

bůh světla noří se z vln.

Jak měsíc bílými mraky

plá závojem její tvář,

rybáři míhají zraky,

tak slunná line s ní zář!

A sladce do srdce hloubi

hlas její, ptáčete zpěv,

mu vniká, an ladně snoubí

se s šepotem mořských děv,

a s lodě k němu se nese

pln hudby, něhy a tuh,

a jako strachem se třese,

když takto vane mu v sluch:

„Ó sestup se skály dolů,

v mé náručí, drahý, spěj,

ty’s příčinou mého bolu,

nuž celou bídu mou znej!

Po tobě pod vodou nyju,

jsemť šťastna, když vidím tvou tvář,

a nehty v ňadra si ryju,

když slunce shasíná zář

a tma tě halí, tvé kroky

když tratí se dálavou,

a moře hluboké toky

zas šumí mně nad hlavou,

tam dole v jantarné síni,

kde mukou mi každá noc,

kde bohy z krutosti viní

mé srdce, čarovnou moc

že tobě k trýzni mé dali,

jenž neznáš snad lítosti?

Vždyť zraky tvé klid mi vzaly,

vždyť svrhl’s mne s výsosti

mé božské, nadlidské pýchy

v prach smrtelné poroby!

Však ne, můj nářek jest lichý,

jest konec mé choroby!

Ty, spáso, kloníš se ke mně!

V tůň se mnou se ponoříš?

Kde vody šeří se temně,

tam tajemných divů říš,

tam spolu budeme šťastni,

ty v boha se proměníš!

Já vůle vzdávám se vlastní,

ty láskou mi odměníš!“

Tak končí lstivá Jurata

a vzpíná ruce mu vstříc,

a vzplane vášní jak vzňata,

a slza rosí jí líc.

Rybáři srdce se chvěje

ach, tušením sladkým tak,

se skály k Juratě spěje

a v zraky jí noří zrak;

a duše tak vřelá září,

tak čistá mu ze zorů,

že pouhým pohledem zmaří

lesť klamnou, již ze vzdoru

a zášti spředla Jurata

o pomstě své dumajíc,

a láska střela jak zlatá

jí duší pronikla; líc

jí bledla, s lodi se vrhla

jak šílená prchajíc,

a k sobě mocně jej strhla

tak v úzkosti zvolajíc:

„Ó zpátky! Loď má je kletá,

smrt kyne ti s paluby,

jen krok a po tobě veta,

tam spěl bys do záhuby!

Já lásku pouze ti lhala,

ach, promiň úskok můj; lež

hle, láska pravdou se stala,

ó rci, že věřit mi chceš!

Ty zůstaň, drahý, na zemi,

já opustím modrou hloub,

svůj zámek s poklady všemi,

svůj trůn a zlatý ten sloup,

kde žezlo visí mé říše,

jež tvoří pohodu, bouř.

Zde s tebou žíti chci tiše,

víc váží krbu mi kouř,

jenž k nebi z chaty tvé stoupá,

než bohatství nezměrné,

jež moře na vlnách houpá

a v prohlubni bezměrné.

Víc, muži, miluji tebe

a očí tvých čarný kmit,

než bohy, celé jich nebe,

než žití a slunce svit!“

Tak zvolá s pláčem a padá

mu k nohám, on zvedá ji,

klam prominut hned i zrada

a milenci spěchají

do chaty, kde čeká je štěstí,

kde zapomínají svět,

kde blaho bez konce věstí

jim polibky dštící ret.

A krvavé slunce kloní

se zdmutým peřejím v klín,

mlh závoj břehy juž cloní,

loď v truchlý halí se stín,

bez královny plujou děvy

zpět pod vodu v siry dům,

smích jejich umlk’ i zpěvy,

pláč v moře mísí se šum.

Však ráno loučí Jurata

se s chotěm na skále zas:

„Ač slova slibu jsou svatá,

přec rušit je přišel čas!

Ach, nemohu na vždy dlíti

zde s tebou! V dům musím zpět,

neb nutno před bohy skrýti

své blaho, duše mé vznět!

Leč přijdu co večer k tobě,

do rána budu vždy tvou,

tak bohův uniknem zlobě.

Buď zdráv! Juž vlny mě zvou

do hloubi, v živel můj vlastní,

toť osudu mého moc!

Jak spolu budem zas šťastni,

až hvězdná vrátí se noc!“

Tak zvolá. Bělostné řízy

jen ještě mihne se lem

na vodách... Jurata zmizí

jak vidina stvořená snem;

a smuten, kořist své touhy,

na skále rybář je sám,

a čeká celý den dlouhý

a slouchá šplounavým hrám

vln mořských, loudavým krokem

až slunce sléz kráčí k nim,

by žízeň svou hlubokým lokem

si hasilo před spaním.

Než poslední paprsek shasl,

z pěn královna stoupala,

blesk očí něhou se třásl

a peřej ji houpala

jak labuť. Jásavým plesem

ji vítal a spěchali

do chaty dřímavým lesem,

kde hvězdy se kmitaly

jak oči vlků, jichž vytí

v šer vnikalo doubravy,

a milenci blahem zpiti

skřek neslyší skuhravý

těch havranů hrůzověstných,

jichž Perkuna provází

vždy tlupa, na bleskověstných

když se mracích prochází.

Však Perkun shledl je s výše:

ó běda, milenci, vám!

Co rájem vám nízká chyše

a lásky opojný mam,

pán nebes, Perkunas mračný

soud svolává bohů všech.

Po pomstě bozi jsou lačni

a moře skalnatý břeh

se třese křikem jich divým.

Jurato, jsi souzena!

Již nese k nebesům sivým

skal ozvěna zlomená

tvůj ortel!... A právě zora

zrak spanilý otvírá

a do chyše záře sporá

se skulinou prodírá.

Jurata zbuzena praví:

„Již loučení přišel čas.

Jak krutý úsvit ten znaví

a moře zvoucí mne hlas!“

A vyšli z chaty šli lesem

a přišli až ku břehu;

tam zřeli, blednouce děsem,

jak Perkunas v zážehu

svých rudých blesků je čekal,

jak zkáza s ním číhala,

jak v zraku, jenž po nich těkal,

smrt jistá se skrývala;

hled každý jeho byl bleskem,

hlas vichru se podobal,

když takto hromovým třeskem

na královnu zavolal:

„Tu lásku zaplatíš smrtí,

jíž blažila’s člověka!

Náš zákon rouhače drtí,

msta káže tak odvěká!“

Než končil, hromy už metal,

až v základech břeh se chvěl,

les hořel, k oblakům létal

kouř černý, jímž širý tměl

se obzor nad mořem vzdmutým,

jež bičoval blesků vztek,

až k nebesům dorážel krutým

ston jeho, bolesti jek.

A zdálo se, celé zemi

že zkáza hrozí a zmar –

však bouře stichla a všemi

zas živly soulad, ten čar

všech božích nejsladší šířil,

se smavě zlata jak kmit,

a v mraku k nebesům vířil

bůh Perkunas pomstou zpit.

I moře stichlo a líně

se valí od břehu v dál

a tiše kolíbá v klíně

svém trosky jantarných skal,

z nichž pyšný palác Juraty

byl pod vodou vystaven:

toť z něho zbylo, hněv svatý

když Perkunův unaven.

A s nebe směje se světlo

na bledou Juraty tvář –

ta mrtva leží, kde zkvetlo

jí blaho, lásky kde zář

jí poprvé vzešla v duši,

jak hvězda, čarný jak sen,

pod skalou leží, kde buší

vod příboj v tvrdost stěn

těch příkrých, rostoucích z moře,

pod nimiž rybář teď stál

své v pusto žaluje hoře.

Tak bohů trpce se ptal:

„Proč posud dechu v mé hrudi?

Což pro mne nemáte trest?

Mne život kruší a trudí,

mám věčně břímě to nést?“

Tu vody zašumí z hloubi

a stařec se vynoří

a v zraku záští a zhouby

blesk temný mu zahoří.

„Jsemť,“ praví, „otec Juraty

a ke mně vnikl tvůj vzdech.

Za zločin měj, za svůj klatý

trest těžký! V prsou tvých dech

po věky kmitat co jiskra

ti bude. Ó zoufej jen!

V spáry své, orlice bystrá,

tě bolest zachvátí v plen.

Po věky držet tě bude,

ta těžce pustí svůj lup!

Již pojď! Již moře ti hude

k pohřbu. Do hrobu vstup!“

A strhl rybáře k moři

rukou, jež osudu tíž

a hrůzu měla... Hned boří

se břehy, a hluboká skrýš

tam zeje, palác Juraty,

kde někdy jantarný stál,

a mžikem řasami spjatý

jak pouty, pevně, že sval

ni jeden v těle mu volný,

ku skále je přikován

ach, pro věky jinoch... Bolný

vzdech prsa dme, dokořán

zrak třeští, neb s hrůzou zírá

na mrtvé Juraty trup,

jenž před ním leží... Pak sžírá

bol věčný, lačný jak sup

mu srdce v prohlubni moře...

Nuž proto zoufalý jek

jest slyšet velkého hoře,

když vichrů bouřící vztek

dme Baltu hluboké tůně

a v nový uvrhá žal

zas rybáře, ve vod lůně

když na mžik byl zadřímal.