Jury a Jela.

Jele vadne mladý Jury,

Ještě doba – shasne zrak;

Jela volá pomoc shůry,

Teskně hledí do oblak:

Darmo, darmo, hasnou zraky,

Tmavými se halí mraky.

Slunéčko je na západě,

Slední záře lije v krajiny;

Jury zírá po své Ladě,

Oko pojí s okem Jeliny:

Ona pláče, on se směje,

Z ní smrt, z něho život věje.

„Jelo, co to slyším, Jelo?

Slavíkovy zvuky!

Poslyš – zažeň muky –

On nám zpívá,

K sobě kývá –

A to v ráje, drahá Jelo!“

„Jury, co to slyším, Jury?

Umíráčka zvuky –

Hrozné jeho muky!

On ti zpívá,

K sobě kývá –

Zůstaň, zůstaň, drahý Jury!“

„Aj, aj, drahá duše, Jelo!

Tvoje láska

Slabá páska –

Bídná zem a bídné tělo.

Hle, hle, co to vidím, Jelo?

Skvělé byty,

Z blesků slity,

Záře svaté,

Všecko zlaté –

Viz, viz, moje drahá Jelo!“

„Vidím Jury, drahý Jury,

V rakvi byty,

Z kovů slity,

Záře svaté,

Všecko zlaté –

A přec hrob jen vidím, Jury!“

„Ne, ne, drahá duše, Jelo!

Mnohem větší vidím byty –

Stěny z hvězdných tahů slity,

A ty myriády Oriónů –

Zlata nebes plnou zónu,

O pojď se mnou, drahá Jelo!

Jaká se to míhá podoba?

Zelenou mi růšťkou kyne –

Bílé kmenty její ozdoba,

Záře božská od ní plyne –

Zdali duch to, zdali tělo?

Viz, viz, moje drahá Jelo!“

„O můj Jury, slasti milená!

O již duše tvoje hyne;

Ona kmentem není zdobena,

Neb to smrt ti růšťkou kyne.“

„Kyne, kyne – níž a výše –

Sladko usmívá se –

Otevírá věčné říše

V nepojaté kráse.

S Bohem země, s Bohem Jelo moje,

Políbení ještě v ústa tvoje!“ –

„Jury, Jury, jakéž políbení!

Slasti blahé, rájské lahody!

Cit nebeský, ducha věčné chvění –

Či klam, či to skutek přírody?

Jury, Jury, jakéž políbení –

Slavné zvuky slyším, rájské pění!“

„Nemůže to slyšeť Jela!

Umíráčka zvuky,

Hrozné jeho muky;

On ti zpívá,

K sobě kývá –

To jen slyšeť může Jela.“

„Ach ne, drahá duše, Jury!

Rájských citů klokoty,

Slavíkovy sladkoty,

On nám zpívá,

K sobě kývá!

A co vidím, drahý Jury!

Ráje pásy,

Nebes krásy,

Kde ten sladký větřík vane,

Jara s láskou věčně stane;

Kde se kvítek zimě nekoří,

S květkou o milosti hovoří,

Ony máje,

Ony ráje,

Kde ty tisíceré lípy stojí,

V jejich vůni duše sebe pojí,

Kde se palma sklání

V míru věčném vlání.

Vidím, vidím ony nebes kraje,

Kde se láska v proudu věčném vlaje,

A v tom proudění,

A v tom vlnění –

Krásy nové,

Nehynoucí,

Nevadnoucí

Vesmír plove.

Jury, Jury, růšťka kyne,

Otevírá věkův brány,

Vidět nadpozemské stany,

Kde trůn věčných bohů plyne.

Jury, Jury, ještě políbení

A jím věčné s tebou sjednocení.“

Slunéčko je na východě,

První záře lije v krajiny;

Všecko živne ve přírodě,

Každý tvor, keř a ty hájiny:

Jenom dvou tu není duchů –

Zmizliť u věčnosti zduchu.