Juž dávno zvyk' jsem...

Juž dávno zvyk' jsem bez závisti,

jak padá, vidět svadlé listí

mých snův a zlatých nadějí,

jež podzim vždycky jako maní

s haluzí trhá mraznou dlaní

a pohřbí sněhu závějí.

Juž dávno zvyk' jsem štěstí v záři

u jiných hledat s klidnou tváří

a třeba Ódu na ně psát.

Než, vidím-li, jak za svým pluhem

jde oráč klidně v znoji tuhém,

tu k práci svojí sednu rád.

A semeno, jež hustě padá

z mozolné ruky v dlouhá lada,

i mých je tužeb semenem,

a klidně čekám, zda se zvedne

klas aspoň z černé hroudy jedné

ušetřen ledu čeřenem.

Kolikrát sníh jej stiskne v zimě,

kolikrát parna mdlící břímě

vzrůst jeho zcela popálí:

sít budu znova, znova věřit,

že z východu se počne šeřit

přec jiskřivými opály.

Ať ve práci té mezi zpěvy

sníh ve vlasech se maní zjeví

života pěvci v podletě,

tu chvilku k hrobu ještě může

dál doufat v plné, rudé růže,

jichž neutrhl na světě.

Dál doufat může, myslit, hledat,

se těšiti a ruce zvedat,

smích na rtech, o štěstí jen pět:

však naděj v kvítí, jež chtěl míti,

z mohyly jeho přece svítí;

z ní, z jeho srdce vzroste květ.