Juž jaro?

Dnes jaro? – bude za sto let

ve svou náruč zase pojme svět,

jej zlíbá, jeho květnou líc,

a oddechne si z vonných plíc.

A skřivánek též bude pět,

dnes jiný pěje v křovisku,

i potok bublat, šumět, spět,

a měsíc kmitat na blízku.

Ten olbřín dub, jenž přečkal běd,

že sklání hlavu, mysle zpět,

ten dávno bude práchnivět,

ne jaro, síla, láska – svět!