Juž kolébkou se stalo srdce mé,

Juž kolébkou se stalo srdce mé,

tam krásné dítě vroucně kolébám;

co, Betleme, kdys ty, já nyní mám,

ne kříž, ne smrt je víc mi odejme.

Jak toho pomním, hruď se dme

a nitro plá jak ponořený chrám

pryč s hluku světa k duše hlubinám,

kam v bouřích utajeni sejdeme.

Zde žít chci nepoznaný eremit,

ni květů vilný dech, ni slunce svit

mne nemůže víc odtud vyvábit.

Ať šeptá noc, ať žitím hřímá den,

zde zůstat chci a nevyjdu víc ven,

zde v svatých visích v sobě ponořen.