K 6. ČERVENCI (1902).

Lžou králové-li lstivě lidu –

hněv v ňadrech, úsměv na ústech –

by z bludišť strachu došli klidu,

čin hanebnější je to všech. –

Lhal Zikmund král a z jeho moci

Hus římskou zlobou upálen;

z těch plamenů však lidstva noci

vstal zářný, navždy jasný den.

Nám pýchou Hus, ta žertva svatá

a pýchou národů je všech;

jím pravda jako hvězda zlatá

nám vzešla v slunných plamenech.

On volnost svědomí nám vrátil

a bezúhonný mravem, čist –

než štván a mořen život ztratil –

na knihy lidstva zlatý list

své jméno napsal slunným jasem,

jež nezanikne žádným časem,

leč zazáří, jak jeho ctnosti

všem v stkvoucí příklad do věčnosti.

Ó svatý mistře, Jene z Husi,

ten žár, jenž plane v srdci nám,

hrom děl, blesk mečů neudusí,

byť chtěl by tomu Satan sám;

vždyť nad trůny a žezla králů,

Ty’s mistře nám, vzor ideálů,

a Bůh-li duší světů všech,

pak Tys, náš mistře, srdcem Čech!