K 70. NAROZENINÁM ALOISE JIRÁSKA

Takové se duše rodí na hranicích,

kde už příval cizí trhá rodný břeh,

v krajích lidí horských, těžce pracujících,

za lopotnou prací jdoucích v úzkostech;

nejsou rozběhnuté, nejsou rozesmáté,

ve vzdálených mořích ony nekotví.

Kořeny však jejich, věrné, houževnaté

v půdě, z které vzrostly, za vichřice tkví.

Takové se duše rodí v těžkém čase,

oheň kdy už hasne, pramen vysychá.

Minulé v nich slovo znovu ozývá se,

slova dávno mrtvých zazní do ticha.

Sláva i trud zašlý mluví jejich slovy,

v tepu srdce jejich generací tep.

A když v shonu chvíle srdce zahladoví,

slova jejich dobrá jak ten boží chléb.

Neděkujem stromům, květy obsypaným,

pohled, v němž je radost, dík je nad jiné;

neděkujem polím, klasy požehnaným,

bez kterých, co žije, zítra zahyne.

Postojíme němí s obnaženou hlavou

před kmetem, jenž nosí v srdci lásku jar.

Nečeká dík, nechce placen býti slávou,

„Příštím,“ praví tiše, „předejte můj dar.“

„Vyrostl jsem z půdy milované země.

Naslouchal jsem věkům s okem planoucím.

Stíny velkých mrtvých mluvívaly ke mně.

Kéž tak jako ke mně mluví k budoucím!

Z ohně otců mrtvých berte v denním trudu,

nezlomí vás vichr, jenž chce květy rvát.

Na verš jeden myslím, myslím na Nerudu:

„Do skonání světa byl bych s vámi rád.“

Neděkujem stromům květy obsypaným,

pohled, v němž je radost, dík je největší.

Neděkujem polím, klasy požehnaným:

největší je láska němá, bez řečí.

S obnaženou hlavou skláníme se pouze

před tím, který dával, nechtě odměny.

Stojíme tu němi v jediné jen touze:

Kéž předáme dál dar neumenšený!