K ALŠOVĚ ŠEDESÁTCE

Octli jsme se v ústraní,

daleko všech zmatků.

Vyhrávají cikáni

ke vzácnému svátku.

Kouzlo dřímá v zvucích těch,

vláhou kalí zraky.

Je to jako větru dech,

který trhá mraky;

zní to, jak když s bohem si

dává milá s milým

za chatami v snivé vsi

s kostelíkem bílým,

a teď zase jako ta

píseň z dávné doby:

Opuštěná sirota

pláče mezi hroby.

Ne oltářích v zázraku

světci oživnuli.

Voják Martin žebráku

dává pláště půli.

Vlastí svého národa

jede v tiché pouti

české země vévoda.

Nedej’ zahynouti!

Zavzněl výkřik do ticha.

Nebe ohněm hoří.

Valí se hněv kalicha

k Baltickému moři. –

A zas skromná dědina

mírem svým tě láká.

V beranici klučina

staví sněhuláka.

Ovčák stádo vyhání

ze selského statku.

Vyhrávají cikáni

ke vzácnému svátku.