K andělíčku.

Vedle lůžka matka sedí,

předříkává modlitbičku,

důvěrně k ní hošík hledí,

říká po ní: „K andělíčku“:

„Andělíčku, strážce milý,

rač mě vždycky opatrovat,

ať jsem hodný v každé chvíli,

tomu rač mě vyučovat.“

Jako vroucí políbení,

každé slovo z úst jí ssaje,

milé, vzácné popatření

v ony blahé dětství ráje!

Zda už velký andělíček?

každý den se matky ptává...

„Malý hošík, růžných líček,

vodí tě a s tebou spává.“

„l až velký budu, máti,

přijde-li též ke mně s nebe?“

„Budeš-li se k němu znáti,

nikdy neopustí tebe.“

Tak se hošík matky táže,

až jej pojme v náruč sníček,

a hned při něm s nebe stráže –

vedle dřímá – andělíček.

Má jej rád a při něm hostí,

až se slunko dotkne líčka...

Blah, kdo v dětské nevinnosti

nespustí se andělíčka!