K Bělce.

Ach! vzpomeň na mne v tichém háji, vzpomeniž,

Když smutnou začne slávík pěti písničku,

Snad tehdy nejposléze – nejposléze již

Mé srdce bude tlouct – pak pustím dušičku,

Tvůj duch se shrozý tehdy, všecko toto tuše,

A květy vůkol tebe zatřesou se tiše,

Pak pocýtíš, že vzdychá mroucý Mílek tvůj:

O Bělko, na mne pamatůj!

Ach pomni na mne, duše z lásky stvořená,

Ty dítě anjelské, ty rajský květe můj,

Pryč půjdu jednou – jakžes ozbrojená,

Bys obránila mne, když svět um zptýlí tvůj,

Kdož v smutném srdcy mém ti místa popřeje,

Zdaž bídný obraz můj v tom ohni neztleje,

Jenž zklíčí tě, když řekne vzdálený duch můj:

O Bělko na mne pamatůj!

Ach, pomni na mne! dřevných časů překrásný

Ten obraz – ráj, jenž ctnost sy připravuje –

Má zůstat na věky v mém duchu přejasný,

Jenž božský jsa, v něm božství dosahuje,

Ha! jaký krásný ráj, kde v světech šťastnějších

Květ ctnosti vydá vůni z srdcý světějších,

Jímž jednou řekne v větříčku duch můj:

O Bělko, na mne pamatůj!