K Bohu.

Už světlo žáru domřelo

a dozněl píšťal ryk,

dunění tympan dohřmělo,

dochroptěl matky vzlyk;

už dotančili derviši

a noc všech nocí nejtišší

plášť rozhodila v mžik.

Lid do města se rozešel,

sám ostal starý Mag.

Duch jeho hořkou žlučí mřel

a v čele tměl se mrak: –

„O vyjdi, hvězdo čekaná

nad černou říší satana!“ –

a k nebi upřel zrak.

Tam stála hvězda na hvězdě,

smích, bleskot, výskot, jas –

však nade všechny líbezně

plá jedna, plna krás,

a mžiká, volá, kyne blíž:

„Pojď za mnou, pojď, a uvidíš

a blažen budeš v ráz!“

Tu vpluly stíny kamelů:

Dva muži s družinou.

Kam táhnete to z Babelu?

Za hvězdou jedinou!

Hle, jak se chví a zvoní v sluch,

že zrozen král a zrozen Bůh!

Tam naše kroky jdou.

I táhli pouští pospolu

dál v kraje neznámé,

žalm jejich toužil v hlaholu:

My Boha hledáme!

A v hyen vytí, řvaní lvů

za odpověď z jich jásá rtů:

My Boha hledáme!

A marně palma oazy

je volá v sytý stín,

zrak děv je marně provází

a svádí v luzný klín –

jim jediné jen oko plá,

to oko hvězdy, které lká:

Je zrozen Boží Syn!

Už Sion ve své otroctví

je vítá, do svých krás –

„My slyšeli už proroctví,

nač, Herode, ten kvas?

My stání nikde nemáme,

my jenom Boha hledáme,

a Bůh zas hledá nás!“

Dál hvězdný vůdce chvátal, dál,

a magové šli s ním,

a když jas hvězdy zhasínal,

tu Slunce vyšlo jim!

I skládali mu dary své...

Ó svatí, zlatí králové,

kdo vás byl šťastnějším?