K BOHU ČI ČLOVĚKU?

Je jarní den a první paprsk láme

se malým oknem v chudou světnici.

Ó pozlátko ty, oku, duši známé,

jak chytají tě děti lačnící

na vlhké zdi a černé podlaze

do cárů svých tak čile, přeblaze!

A hrají s tebou, otvírají ústa,

zimou i hladem suchá, pobledlá – –

však záře ta je všeho prázdna, pusta,

a robátka juž dva dny nejedla...

Je pohladivši polo zoufalá

přes domu práh se matka belhala.

Na blízku kostel je. Však Bůh je všude!

A dumala: Tou bídou pokleslá

jsem stokrát k Němu zrak svůj povznesla –

a k lidem dnes své ruce zdvihla chudé...