K Bohu. (I.)

Na hoře máš trůn své velebnosti,

Pane! však i s námi přebýváš! –

Vždyť pak člověče tu vidíváš

Ve všem obraz jeho vznešenosti:

Slon i brouk ti jeví zřejmě dosti,

Že ho ne nadarmo nazíváš

Pánem; i ty se mu klaníváš; –

Co tě zbuzuje k té nábožnosti? –

Jeho chvalou všechněch světů pásy

V souzvuku se rozléhají jen.

Všecko toho pána oslavuje,

Co jen v šírém světě tvorem sluje,

Od těch nesmím býti zahanben:

Vmísím se v ty libozvučné hlasy.