K BOŽÍMU HROBU

Jsme všichni poutníci k Božímu Hrobu.

Ten, který má v torbě maso a chléb a čutoru plnou na řemeni,

i ten, který v čas jídla obchází a natahuje hubenou ruku.

Ten po prvé jde s námi, a ten již po kolikáté,

neboť vrátiv se jednou, uprostřed dvorce svého a po boku ženy jak bodnutí nožem u srdce ucítí zas naši touhu.

Známe jen směr, ale nikdy neznáme cesty.

Potupně na nás volají holomci s hradů a vesele z rybníka žáby: Kam? Kam? Kam?

„Rozžíznila se duše po Bohu silném a živém... Propast k propasti volá...“

Tak zpívali bychom a šli bychom kraji, a kdo by chtěl, šel by i mlčky s námi.

Šli bychom v průvodech, pod korouhvemi.

Pod korouhví ztlumeně červenou, na níž vyšit je kříž po celé délce i šíři;

pod korouhví zsinale modrou, kde jako hvězdy svítí se hřeby, více než čtyři;

pod korouhví zelenou jak dubnová louka, a Beránek bílý je uprostřed pažitu, urvaného zemi a vzneslého k výším;

pod korouhví bílou, na níž se zračí obrysy bolestné Tváře jako na rouchu Veroniky;

a pod korouhví černou, na které stejně jsou bílé lebky i květy.

A šli bychom pokojně, pozdravujíce již zdaleka svatyně na horách a vítajíce na cestě studánky a dobré duše.

Tak chodívali jsme kdysi. A zvony nás vítaly s věží a ženy nás vyprovázely požehnáním.

A kteří chtěli, šli sami opodál, hvozdy a odlehlými pěšinami, a lotři jich nepřepadali.

Šli silnicemi, a cizího osení nikdo nešlapal.

A někteří měli kolem hlavy za věnec stočený prut akátový, a u jiných nebylo vidět, jaké trní jim ovíjí srdce.

Tak šli bychom zase tou poutí k Božímu Hrobu.

Tak šli bychom zase. Proč nás nenecháte?

Proč za náš peníz neprodáte nám chleba a soli?

Proč rušíte nás, proč se v cestu stavíte?

Myslíte, že se té pouti můžeme vzdát?

Myslíte, že jsme tak příliš znaveni?

Myslíte, že pokora naše je slabost?

Že umíme jenom modlit se a zpívat?

Ještě na dně duše zapomenut zbývá jeden cit, jenž není muže nedůstojen!

Chtěli jsme jej nechat spát, ale on se vzbouří, když je udeřen; tlupy naše pocházejí z plemen bojovných!

Či není poutnická hůl též náběhem zbraně?

I ta škeble připomíná, že kdysi byla krunýřem.

Bojovník je ukryt ve hlubinách srdce a protřev oči, vzpomene slova:

„Přijde čas, kdy třeba prodat sukni a koupit meč. –

Požehnaný Hospodin, jenž učí ruce boji!“

A stojí tu křižák, vinou těch, kdož bránili mu býti poutníkem.

Jsme všichni poutníci k Božímu Hrobu.

Musíme tam jíti, neboť musí napřed s Kristem

pohřben býti ten, jenž chce s ním z mrtvých vstáti.