K Češtině.

Češtino! outěcho má mocná, ó čáko jedinká!

Od tebe nikde, milá! neupustím v strasti i slasti;

Tys mnoho dobrodiní velkých synu svému dopřála;

Zjednáváš posavád utočiště mi, má těšitelko!

Podporu zavděčujíc mně milou ve mladosti neklidné;

Tyť jen Češtino má! chystáš mi radosti příjemné;

Když mě nemoc zastihne krutá, mně Ty léky podáváš,

Jenž mysl mou zotaví, veštípíc v srdce mi rozkoš.

Strastli mě obstoupí, tenkrát v tobě outěchu mívám.

Anto lidí zrádných potká trpkosti mě číše,

Ty mně sladíš hořkost tuto, jenžby otrávila věk můj.

V prsu želům uvřeným volné ty průchody klestíš.

S mých ňáder snímáš tížící břímě žalosti;

Má tebe láska vřelá, vděčnost má zvěstuje vezdy,

Svým životem milerád zpečetím tvou slávu a hodnost;

V lítém války jeku zhoubné svou harfu domácí

Pod paždí chci nosit, vlastenské vzívati Umky,

Bouřit stále tebou, v odpůrce svolávati šípy.

Ať rokotá tu mi harfa nová, níž ctít tebe žádám,

Pod praporec slavný tvůj věrná srdce vybízíc.

Pomstu jenom náhlou ať soptí na vrahy tvé, a

Jenž tobě křivdu činí bezděčně, zrádce hanebné.

V blažném míru libým kvítím budu věnčiti harfu,

Ve tvou slávu jenom, cos mé jala srdce milostí;

Tvým heslem zbuzovat bratří své k víře a lásce.

Sladce mají hlasové tito, jež jsi navrhla, plynouti;

Svým ohněm i jiných ledví rozžíti popílím;

Lásku budit k tobě neskonalou, též oběti hojné.

Můj tebe duch velebí z vděčnosti a víry upřímné;

An zoře růžočelá odvírá jitru mladému

Brány zlaté, blažecí vzchází na tvorstvo poklidnost;

V mém vysnění prvním horkou tebe věstuji touhou;

Svůj co zřetel tě chovám, i podíl beru laskavě na všem

Osudu tvém věrný; i žalostím tebe smutniti spatře;

Mou i radost líčí tvář, když tvé kštíce ověnčí.

Nic na Bozích lepšího si já pod slunci nežádám,

Než radovat se tvé, má Češtino! slávě a kráse.

Při straně buď mi pořád, neopusť věrného milence:

Po všechněch cestách věku mého prováděti rač mne.

O! nadchniž mne duchem, má Češtino! svým, abych obstál

V bouři hlasův, bujarou myslí rozháněje blesky,

A hromy nepřátel marných, jenž záři kazí tvou.

Až klesnou způrců ošemetných usta ohyzdná,

Mračno se rozjasní posutím poli tvému hrozící:

Pak tobě vítězný v tvou oslavu seklenu oblouk,

V chválozpěvích ryčných zvelebím tvé jméno slovutné;

Čistým pravdy blahé světlem na zrádce posvítím,

Trest přísný vypovím vadným, též zásluhu věrným.

Až ruka má oslabne čilá, až nastane dluh mi

Dát z života, v tvém lůně složím ducha svého majetnost;

Ať potomek znamená, že v mých krev proudila žilách

Vlastenská, že i po smrti duch můj v Češtině horlí!