K ČÍŠI.

Nebudu již dlouho z tebe, číše moje, píti,

vždyť co nejdřív potáhne tě šedý pavouk sítí,

ba juž více nezazvoní o tvé dno mok zlatý,

v kterém často pochoval jsem žití bol i ztráty!

Hasne den a paprsk luny v tobě se juž láme,

a my ještě v těžkých dumách spolu sedáváme,

a když mraky zoufalosti na mou duši lehnou,

ze dna tvého zářné blesky v lebku moji šlehnou.

Šlehnou a osvítí náhle hlubný, tmavý jícen,

kam čarovný hrad nadějí, snů a tužeb zřícen,

paprskem svým ozařují mnohou upomínku

a na věnec k hrobu snesou lupen po lupínku.

Ba, vždyť jenom krásnou číší bylo ono tělo,

jež před lety v loktech mojích vínem lásky vřelo;

jak na číši, tak má ústa na rtu jejím lpěla,

až nám srdce jako číše láskou překypěla.

Ha! v tom na mne ze dna číše zasyčel had skrytý...

a tak pohár mojí lásky zůstal nedopitý;

a já neměl ani síly sesbírati střepy

a vystrojit mladosti své pohřeb velkolepý!

Což v životě jedna naděj, kdož se o ní stará?

Spadne hvězda – tisíc jiných na blankytu hárá!

Sem tu číši, dlouho o ní duše moje snila! –

a k mým retům číše pravdy hned se přichýlila.

Jak jí chtěla okusiti ústa moje sprahlá,

tu neznámá, tajná ruka do výše ji vtáhla;

tam v červáncích časem zírám zlaté její kraje

a hvězdami místo perel víno její hraje.

Darmo žehrám od té doby na ten osud kletý,

jenž do nebe číši staví a na zemi rety;

tak vysoko pramen vláhy a tak nízko ústa,

že čím výš ten pohár pravdy, tím víc žízeň vzrůstá.

Co mi zbylo? – Věčné boje s nadějí a strachem.

Pohár krásy kol mé duše mih’ se v letu plachém,

pohár lásky vzala země, pohár pravdy nebe –

tak jsem musel, moje číše, naleznouti tebe!

Ty jen všecko nahradíš mi, tvojím ve zrcadle

zaplanou mi zhaslé hvězdy, zkvetou růže svadlé;

do tebe a z tebe moje myšlenky se pění –

věčný pochod, věčný přechod, věčné burácení!

Ba zdá se mi, na dně tvojím že i smrt se bleskla,

ona měla pohár z kostí, já jen pohár ze skla;

jak mi ťukla ke přípitku – hned má číše v kusy!

Ó, že vše, byť krásné, velké, zahynouti musí!

Nuž ať zhyne! Číše moje, naplním tě znova,

ať mi z tebe v duši padne záře myšlenková!

Slyš! zda vítr okenicí či smrt hnáty klepe?

Dopij! dopij! čím rychleji, tím dřív bude lépe!