K CYKLU SMETANOVU.

V té úzké věži, jíž je česká země

kdes na pomezí vesmíru a světů,

ó, Dalibore, mistře, jenž jsi hrál

na housle sladké v šero kalných dnů!

Zdi byly úzké. Vězení to bylo,

co země rodná mohla tobě dáti,

ale tvá duše byla svobodná,

tvá čistá duše byla slavičí.

Ty’s musel zpívat i v té těsné kleci,

a jak jsi zpíval! Úzké její stěny

se rozléhaly echem písně Tvé,

a kameny po tobě zpívaly.

A k úzké věži, jíž je česká země,

svět celý táhne, tvojí hudbou zmámen,

a poslouchá: to hraje Dalibor

na housle sladké, český muzikant! – –

Ó, ty, jenž spíš, ó, mistře, apoštoli,

Lumíře, pěvče, proroku a králi,

teď, mrtvý, žiješ teprv životem

a z úzké věže zpíváš do světa.

Tvůj vidím stín... Zdi věže přerostl už,

ve vesmír vystupuje, obrovitý,

Tvá lýra z půdy rodné vyrůstá

a dotýká se obzorů, výš – hvězd.

Ty do věčnosti hraješ, králi, králi,

Tvé tóny přes moře se rozléhají,

a věčná píseň lidstva v díle Tvém

má příznačný a slavný český tón.

Ó, velký stíne, jenž jsi z úzké věže,

ze země české, v nedozírno vyrost’,

života radost, sílu k zápasům

a prudkost k lásce zpívej v naši krev!

Ať všecky křivdy, bolest ponížení

tak jako ty vždy hrdě zodpovíme:

zas novou písní, novým činem, dál

přes malých zlobu v slavné vítězství!

Ať jako ty věž úzkou milujeme,

však prací svojí světů dobýváme –

kořeny v zemi, srdcem u svých brázd,

však hlavou přes obzor, výš, v říši hvězd.