K. HYNKOVI MÁCHOVI.

Opustil’s ty naše siré kraje,

abys v jiných vlastech vyhledával

kýžený ti ohlas lásky své;

hrdě opustil’s ten kraj, kde láje

hrubý hlas tvé snahy zažehnával,

nedostupné tónům lásky tvé.

Vyhnalo tě od nás luzy proklínání,

dalekáť je, mistře, cesta tvá –

a marné naše za tebou volání!

Odešel’s a světu nevděčnému

outrpně jsi z ňader oklamaných

almužnu předhodil lásky své;

„Máj“ jsi zapěl kraji nešťastnému,

a on do svých ňader zažehnaných

přijal kypré símě lásky tvé.

Jasně zkvétá velebné tvé požehnání,

dalekáť je ale cesta tvá –

nám nevrátíš se víc, marné volání!

Opuštěný kraj však chví se touhou

po svém velkodušném buditeli,

jenž k nám nevrací víc kroky své...

Opět z lásky! aby láskou pouhou

kraj zatoužil po svém spasiteli;

a tou touhou aby lásky tvé

a bolu svého poznal požehnání:

„Touha bol tvůj zbudí,

bol tě k činům pudí;

nuže, trp a bojuj! cesta má

je daleká – a marné tvé za mnou volání!“

Kouzelná však, májem zkvetlá touha

ta v nás požehnané boly budí,

jichžto synem bujný, zpěvný čin;

a v té touze láska plane pouhá,

která nás v ty bájné dálky pudí,

kamž ty, muzy nejvěrnější syn,

celé sbory vedeš; a nás popohání

velebná i dálná cesta tvá –

zdaž marné naše za tebou volání?!...