K jezeru.

Bez paprsků byla cesta,

dlouhým lesem cesta šerá,

stíny s nebe, stíny s korun,

smutno bylo u jezera.

Došla jsem až k němu sama

v přehlubokém lesním tichu,

sotva které křídlo šustlo

od kalicha ke kalichu.

Stokrát tmavší, než-li jindy,

byla jeho duše lesklá;

i v mé duši šeřilo se,

proč bych si mu nezasteskla?

Jak se někdy rozžalostním,

jak již někdy smutna bývám,

zdálo se mi, že víc nikdy

v oči se ti nezadívám.

Bylo smutno u jezera

duše jeho – bez útěchy,

slyšela jsem na pobřeží

jenom vzdechy, tiché vzdechy.

Šla jsem zpátky lesem, stínem,

křídlo mé mne opustilo,

zvolna jsem šla podle srázu, – –

nevíš, jak mi smutno bylo!