K JITRU.

Jak po tichém a zdravém spánku

se rumění tvář dítěti,

ty, jitro, rudé od červánků,

jdeš spícím krajem zachvěti.

A Člověka zbuď! pravíš vánku

a Rozkveť! poupěti.

Tvůj zvoník, skřivan, letí vzhůru,

zní tónů čistých výš i spád,

ó, nech mi noc, ó, nech mi chmuru,

ó, jitro, nech mne dále spát!

Již prchá sen, kams do azuru,

já letěl bych s ním rád.

Co dáš mi za něj – jsem tak chudý?

Byl krásný a je nedosněn!

Kus touhy marné a kus nudy

a k nepřečkání dlouhý den,

v něm shon a vřavu, neklid všudy

jak moře plné pěn.

Problemů starých dlouhou šňůru,

již navlékal jsem tisíckrát,

zas novou trpkosť, rozmach vzhůru

a nový klam a nový pád

Ó nech mi noc, ó, nech mi chmuru,

ó, jitro, nech mne spát!