K MILÉ (I Ach, milá, ten náš štěstí květ)

Ach, milá, ten náš štěstí květ

lid trhá, větrem roznáší:

my nenajdem prý místečka

na zemi hlavu pro naši.

Že chudí co dvé ptáčátek

od místa k místu půjdeme,

jež nemají, v co zobla by –

že šťastni sotva budeme.

A neuschne prý slza dřív

ti, drahá, v oku laskavém,

až zelená tě travička,

až přikryje tě chladná zem. –

Však blíže pojď – mé na srdce,

snad slza přec se usuší,

a místa na něm bude dost

pro hlavu tvou a pro duši.

A budem jak ta ptáčata,

jež křídlo světem zanese –

hle, svět je veliký, široký

a zrnko někde najde se.