K Milence. (I.)

Juž upusť žhavých na mne upírati

Svých zrakův! V mém srdci rozháraném

Nerozněcuj ještě více úpal citův,

Jenž tráví pracelou bytosť mou!

Raději mocí lahodnou bouřemi tužeb

Mocně vzmítanou utiš duši mou,

Již vichřice přání divých uchvátiť

Hrozí v svůj vír láskou dosuď neskojený!...

A přec nikoli... Neodvracuj svých plamenných

Očí, oslyš mou vroucí prosbu!

Chci raději zhynouť žárem v objetí tvém

A v slastiplné zanícenosti

Stráviť bytí své citův závratí!

Ať sprahne srdce rozohněné tou výhní:

Přec raději chci v objetí tvém vzplanouti,

A duši svou vydechnouť

Co poslední blesk po stišené bouři!

Ať přeslastná šílenosť mne ve světy

Unáší vzdálené tam ku hvězdám,

V jichž ohni planou zraky tvé!

Pak hojně polinou se z očí tvých slzy –

Tož hvězdy lesklé též – a já potápěn jejich

Mokem potáceti se budu těch světův vírem

V sladkých zapomínek průpasť!...