K Milence. (II.)

Když ještě plná tebe důvěra poutala

V tu lásku horoucně mi srdce užíravou;

A já blažený lpěl v tvého oka zření

Zapomněv na časův změnu:

Tu mně tvůj milý hlas v zvěně něhokouzlivé,

Jak by to zpěv slavíkův nešený půvabem

Z temné houšti za noci májové,

Sluch můj očářil.

Neb přísahy ze tvých růžných rtův,

Jakoby stvořených mile ke sladu lásky,

Souzvukem rozkolíbaly srdce

V nepocítěné dosuď rozkoše.

Hvězdy zachvěly se přikynouce tobě:

Slasť lásky v slze sladké se z oka vyprýštila,

Jak alespoň tehdy jsem se domýšlel

V luzné naděje úsměvu.

Však hvězdy zmizly v plamenech žhavých slunce!

Lásky beznadějné skanula z očí mých

Slza trpká sklamáním a zanikla,

Aniž’s ty pak plakala se mnou!

Ty’s v rozmaru snad nedováženém

Mně podala pohár plný sladkých nadějí,

Však lichých! Mou pomstou budiž:

Já mru tebe žehnaje!...