K MINULOSTI.

Ne, deskou hrobní není dějin deska!

Ty’s, minulosti, víc než smrtí dob;

jsi víc než upomínkou, slávo česká,

nechť v sutinách tě zdědil padlý rob.

Jsi víc než smutnou žebrákovou pýchou,

an v posměch starý erb mu údělem!

V prach rozdrobeny, s dávno stlelou míchou

jste, kosti otců! víc než popelem.

Jsi víc než zvěstí, hlase dávno němý,

jenž vítězně kdys hlásal pravdy boj:

ty’s poslem žití národu i zemi,

tys život sám, tys budoucnosti zdroj!

Tvůj, minulosti! plápol věčně skvělý,

to dějin českých jádro plamenné,

žár kostnický, jímž prošel národ celý

jak héros pravdy, ohněm zkoušené;

Blesk očistný, jenž titanskými třasy

chrám svatokupců projel z českých niv:

to dědictví – jen to nás přece spasí,

soud věkův určil-li nám spásy div.

Erb kalicha, ten dějin důkaz pravý,

že v šlechtě národů náš pořad jest,

ten jediný nám zvedá skleslé hlavy

a v hrudi vzněcuje nám plamen – česť.

A kdyby národ bojovníků světla

svou krví nebyl erb nám zpečetil,

a kdyby jeho vzor jak žhavá metla

nás nehnal v před a v boj nás nesvětil:

Nám hanba hanbou neslula by ani,

v nás víru slepou měl by zhoubců soud,

že rodem nízcí, v nízkosť povolaní

se marně vydíráme z robských pout.

My bychom s čelem svislým v hrubém trudu

jim věřili, že v nich jen světla zdroj –

v nás však se rodí temný výpar bludů, –

jich že jest ducha žeň, – náš potu znoj.

Jich světlo – šlehnouc z hlavy nebo z hlavně –

by svatou hrůzou omráčilo nás,

svých předků bychom odřekli se slavně

a ctí svou zvali cizí znak i ráz.

Nám v zoufalé by pokoře se zdálo,

že bídnou přítěží jsme v lidstva vzlet,

že k ducha výbojům v nás ducha málo,

a zavrhnout nás že je v právu svět.

My bychom strachem neodvážili se

svých zkusit sil, v něž nikdo nevěří,

a s tupým helotstvím by v každém ryse

Čech sklopil tvář i zavřel příměří.

Nás nebodal by osten pýchy vzdorné,

nás nepálil by uhel svědomí;

my ždáli bychom v oddanosti svorné,

až rána poslední nás ochromí.

Však nelze! Za námi plá nebe rudé,

hle – odlesk před námi se obráží!

Co bylo, vládne onomu, co bude,

a chrabrosť ducha věky prozáří!

Týž národ, jenž tak ohnivými rysy

se zapsal na lidského ducha štít,

ten není pohřben v chlubné letopisy;

ten ve svých vnucích ohnivě chce žít!

A vědomí, že našimi jsou otci

ty stotisíce reků myšlénky,

to burcuje nás jako požár v noci,

jenž v dálku metá náhlé plaménky.

To vědomí, že dědici jsme tvými,

ty, minulosti velkých zápasů,

nás hájí nízkosti, v nás pýchu přímí

a v hruď nám hřímá plnou ohlasů.

Nám, pod korunou ducha narozeným,

hlas krve mocně velí, sebe ctít,

i nechtějícím, chabým, potupeným

nám vrodil příkaz: v zápas ducha jít!

Pud silnější než vlastní vůle naše

nás chrání hanebného klesnutí!

Nechť sobě samým divíme se plaše,

nás výsosť předků k výši přinutí.

Nechť v odkaz velký nevěříme sami,

hlas přírody však neselže si v nás

a neúprosně světlem, výšinami

nás chvátí k pravdě po života hráz!

My cítíme ten ortel svého rodu:

nám jesti v prvním šiku lidstva stát,

zřít smrti v líc a bít se za svobodu

a za ni svoje vše i sebe dát.

Nechť zříme pak snad budoucnosť se kácet,

a Lipany se skončí zápas ten:

nám usouzeno jím se prokrvácet

snad v čestný pád – jen žít ne hanbě v plen!

Nám zamezili mrtví, bychom šťastni

při plných hrncích byli v otroctví;

nechť bychom nerděli se hanbou vlastní:

my stydíme se před svých předků ctí.