K Múse.

Skromné srdce mé po slávě prázdné

Nikdy v návalu smělém netouží;

Ni žádá sobě, vínku válečného by lesk

Zlatý se stkvěl na skráni planoucí!

Neb ký podar zavítal odměnný

Vítězi, jenž jako hromu rána

V nepočetných bitvách Římany,

Mocné syny Martovy,

Přec chrabré jen bohův potomky

V děsné zbroji búrou užásal?

Neb na tisíce mužných vojínův

Podrtil pravicí svou přeshromnou,

Jako zetlelou chvoj příkrý blesk,

K věčné Říma haně u pověstné Cannae. 31)

Vyhnanství splatiloť mu,

A jedna toliko jedu kápě!

A jaký osud zastihl onoho, jenž

V přepychu lámal královské berly,

A jehožto obrvou zatřásl se svět

V nejhlubších strašně základech?

Jej zrádná zvolila si Bellóna

Za miláčka svého, a jej jedině

V milosti své v nevzhledné výše

Vznesla ku hvězdám slávověnčivým,

By na to závratí jej

V bezednou průpasť krutě uvrhla!

On procitl z kochavého sna

V drvící skutečnosť

A v zoufalství splakal nad sebou vězeň!

Mně přispěje-li v přízni milostivá

Músa, sladkým mne daříc nadšením:

Sladké zvukův hry loudiť budu z varyta!

A vroucně sobě zpívaje těšiť se budu

Z luhův, jež útěšným tokem omlází Vltava,

Jež jasné Labe protkává

Svým rychlým stříbroproudem;

Mne v háje své bude zváti Jičín,

Když hory v slunci se zardí. Tam husté

Loubí k písním šumem svým vábí,

Neb k libozpěvům Horáce!