K nám smutek vždy si popílí,

K nám smutek vždy si popílí,

ale v mém věku, příteli,

se člověk pro něj nestřílí.

O jeden smutek víc neb míň,

jak ze zákopu v dešti kul

bys vyšel boje na předsíň.

Je hořká krása v příboji

a ticho po něm bude zas.

Kdo raněn, již se nebojí,

své tělo dá mu na pospas.

Vždy odvahu má v pohledu.

Když krev se řine na stopu,

on ještě volá – ku předu!

A rána vždy se zacelí,

i když je tnutí hluboké –

jen srdce máš-li z oceli.