K NÁVRATU

Veliké hnutí od moře k moři,

požáry starých světů za mnou hoří.

Dlouho jsem váhal, teď čas můj klíčí:

Co má mřít, revoluce ať zničí.

Obrátím kde koho ve všemíru,

vražď – nevražď, bij – nebij na svou víru.

Ruce i duše se v krvi brodí,

ale již nový z ní člověk se rodí.

Celý svět s plamennou pochodní

křížem jsem prošel v zmatku dní.

Něco mne volá již k domovu zpátky:

dítě, jež nechal jsem v náručí matky.

Domove, dítě, jak naleznu tě?

Čas mám teď o lidství přemýšlet krutě.

O drobném krbu a moci jeho,

souzvuku bytí vzájemného.

Sám že jsem vraždil, hrozno mi bylo.

Naučím dítě, by nevraždilo?