K nebi!

Ubíhá život jako sen,

chtěl’s zvrátit světy v jeden den,

a nad tebou se směje čas:

„Nuž pospěš hochu – den je zas

a chutě k práci, k dílu!“

A člověk zdvihá chabou leb,

jde znova v boj za trpký chléb

a všechno letí kolem kol:

pláč, radosť, smích a stesk i bol

a dává k práci sílu!

A bouří život jako běs,

má v klínu bídy steré děs,

smrt dýchá v každý kroku sled,

tam člověk padá, tu zas hned

a člověk při tom zpívá!

Do skřeku strojů, v práce hluk,

kde tisíc vzdechů, tisíc muk,

kde bída vráží v srdce hrot

a v čelo dýchá horký pot,

se dere píseň snivá...

Uprostřed práce v duše mír

ti myšlének se dere vír,

co bylo a jak bude dál

a štěstí nový ideál

se v nitru chorém tvoří...

Jest světlo všude – samý květ,

jak smavý máj by v duši slet’

a tisíc růží kolem sel

a filomel nad hlavou pěl

v lem červánku, jenž hoří...

To odkaz z ráje – Boží dar,

když všechno padá v bídy zmar,

tu naděj v Boha trhá mrak

a uslzený lidský zrak

zas zírá vzhůru k nebi!