K novému člověčenství.

Sem sestupovali všichni, v jichž duších uzrály plody:

a ty byly jejich královstvím... Bylo to jako tisíc orlů když sletí

a křídly bouří nad vrcholy horstev, neb jako šum vodopádů

s hor nejvyšších padající do propastí nedohledných,

neb jako hukot severních moří s ledovci roztříštěnými,

na kterých spí krvavé slunce, velké, oslňující...

Do středu lidstva, které se zrodilo k vzniku a zmaru,

pracujíc v potu tváři a zdvíhajíc chřestivé jeřáby

a tisíci kladek hýbajíc a tisíci kol hučících,

do středu lidstva, jež modlí se na polích při západu

neb vychází ze stavenišť po práci, když se šeří:

tam sestupovali, do středu lidstva, bohatí plody.

Jen to bylo jejich královstvím: Zbudovat Města v duši

z myšlenek, kterými výší se celý Život

a všem je otevřít, všecky brány a všecky síně

a všecky chrámy a všecky nejvyšší kopule

a všecky nejvyšší věže, kde možno rozmlouvat s Bohem

a na blízku jeho pochopit cenu člověčenství.

V něm otevřít všecky závory slunečných, volných přístavů,

své hrdé lodi jim nabídnout k nejodvážnějším jízdám,

a všecky posadit k hostinám v palácích mramorových,

je provésti v zahradách visutých, sny kde šumí,

jim dáti rádce – průvodce vlídné s tou důvěrnou tváří,

ty, kteří vedou, když klesají nohy na prašných cestách...

Jim všecky hřbitovy ukázat i pochmurné hospitály

(kde nejvíc spí lásky k životu) a všecky podzemní skrýše

a propasti náhlé, nad nimiž bahnitá kůra se houpá,

děs záhadných pralesů, tam kde se bloudí, než den se zbudí

i ticho vesnic zasněných od rána do večera

i kruté mlčení rodáků, ochotných bít a zneuznat...

Vše aby viděli, vpuštěni do těch zvláštních světů,

jež v největších duších pod sluncem vyšedším hoří,

a pochopivše, aby zas odešli na svou zem obyčejnou

se vztýčenou hlavou, svobodni, s úsměvem hrdým a sladkým

a poznavše neobyčejnost dobrodružné té cesty,

by cítili v sobě zárodky nového člověčenství...