K NOVÉMU JITRU.

Než praskne ta struna, ó, chtějte mi přát

jen ještě jedinou píseň,

pak loutnu tu starou uložím spat,

ať čas ji zničí a plíseň.

Kdo tušit by moh’, jak rád jsem vždy hrál

na struně té, mnohdy až všední,

kdy nadějí novou a láskou jsem plál

vždy vřeleji ode dne ke dni.

Teď konec je všemu; již cítím to sám,

já sklamal se přece v tak mnohém,

a jediné ještě, což na rtu teď mám:

Mladosti moje, buď s bohem!

Mladosti moje! Zda říci to smím?

Až hrdlo se úží mi bolem!

Mladosti moje! Jak ve snu jen vím,

že mladost má kdysi šla kolem.

Však já jsem jí v náruč nezachyt,

jak šla kol tak svěží a čistá. –

Ó, proč jsem ji nechal jen v dálku jít,

a v srdci svém nepřál jí místa?!

A teď – když mi cynický osud přál

pít hořkosti číši až na dno,

kdy illuse všechny mi život svál

a v srdci mém prázdno a chladno.

Kdy opuštěn všemi tak sám jsem a sám,

bez otce, bez něhy matky,

tě nadarmo volám, marně ždám:

Má mladosti, vrať se mi zpátky!

A přece mám víru v ňadru svém,

že v srdce mé vrátíš se jednou,

a nové zas lásky paprskem

tu kůru v něm rozhřeješ lednou.

Až dívčiny jedné snad bílá dlaň

tak měkce spočine v mojí,

a k hlavě mé schýlí se čistá skráň

a ústa se v polibku spojí.

Pak cele se ponořím v modrý jí zrak,

z něhož mír děcka se dívá,

a šťasten pak budu jak pod větví pták,

jenž lépe než já, jistě zpívá!