K NOVÉMU ROKU!

Pne se duha na blankytu svatém,

jako brána vítězná; z ní stoupí

tichý posel boží – seraf jasný;

kadeře se lesknou slunním zlatem,

tisícerou hvězdou hlava září,

věčná zoře plamenná mu v tváři,

jeho oudy mohutné a krásné,

skví se, koupané co v růžné rose,

s plecí jeho řasou roucho vane

ze lilijí světla jasně tkané.

Nad proudem se vznáší seraf tento,

jenž se valí obrovskými takty

z temné brány, jako katarakty,

duhou září, hřmí, demanty se skví,

letem bouře unáší své tvary,

stín a světlo, jasný znik a zmary.

Z nadšenosti tvořivého plesu

slovo vtělené se věčně proudí

jako lesklé pluky v tuhém šiku

na svítavých vlnkách okamžiků.

V tyto proudy seraf perlu hodil,

při tom šepce tiché požehnání –

a nám mroucí rok svou hlavu sklání,

do propasti bezdné věčně klesá.

ČIověče, v tu velkou, vážnou dobu

přistup k tomu obrovskému hrobu;

pomni, že zde vlastní rakev vidíš,

a vlož ruku na své srdce marné,

polekané, promluv pak sám k sobě

vážné slovo při tom velkém hrobě.

Bleskem tká čas věčné roucho boží,

a když letí člunek jeho žhavý,

zkrvácí on mnohý život hravý:

protož obrň svoje ňádra měkká,

a když světla v sobě cítíš símě,

povznes hrdě zmužile své týmě;

i tys nití v tomto rouchu božím,

i tys vlnou v ohromném tom proudu:

duše tvá v té věčné duze svítí:

protož buď v tom rouchu světlou nití.