K NOVÉMU VYDÁNÍ

Ta leta dávno za námi,

ta paradoxní leta...

Je duben, slunce mlhami

své blesky plaše metá.

Hlad stená ve všech nervech tvých,

hlad duše po životě –

a tys ji sytil spoustou knih

a věznil o samotě.

Až syta bez nasycení,

bez tužeb žádostiva,

se mříží svého vězení

do dálky v život dívá.

Dech fialek k ní zavane

a skřivánčí hlas z polí –

a ji to žití neznané

jen bolí, bolí, bolí.