K OBLAKŮM VEČERNÍM.

Vyhnanci ráje, nebem putující,

proč tíhne let váš z jihu k západu?

či chcete struny zalehlé a tlící

k starému písně vzbouřit souladu?

Záplavy vaše v zoři purpurové

jsou kolébka, kde dříme minulost;

hle, v nachu vašem táhnou andělové,

nesouce lidstvu mír a blaženost.

Nad vámi nebe leskem ráje plane,

až svit ten spící zemi oslní,

z vašeho lůna ambra v duši kane

a temno nitra v duhy rozvlní.

Ó řekněte, proč z jihu putujete

na sever chladný v plachém běhu k nám?

či myslíte, že vámi štěstí zkvete

a břečtan míru srdce ruinám?

Či myslíte, že v srdce rozechvělé

se blaženosti odlesk zahostí

a struny duše dávno osiřelé

se rozezvučí touhou milosti?

Ó darmo, darmo! lásky není více,

již snů a písní minul zlatý věk;

ó spějte, mráčky, vánkem laškujíce

ve blaha eden – k jihu nazpátek!

Však možno-li, mou duši vemte spolu!

co zde v tom tužeb víru bouřlivém?

ať roven vám bez radosti a bolu

nad světy plynu v lesku zářivém!