(K odchodu přítele a jeho rodiny.)

Dál bouří mocný času proud,

s ním změny osudu;

tu vlny vzneslé radostí,

tu skleslé ve trudu.

Tak, příteli, se náhle teď

trhá i svazku pás,

jenž spojoval tak důvěrně

čas dlouhý, blahý nás.

Odcházíš z středu našeho,

nuž vezmi lístek ten,

jenž důkazem, že na Tebe

chcem zpomínat vždy jen.

Ty v srdcích našich budeš žít,

jak bys byl stále zde,

zpomeň i Ty si tu i tam

na věrné druhy své.

Buď zdráv již svými se všemi

a štěstí Tobě kveť –

Kéž brzy zas nadejde den,

kdy vrátíš k nám se zpět!