K OSLAVĚ SLUNCE A VĚTRU, LETÍCÍHO PŘES LOUKU

Pod vsí v kotlině luk

v luční zelené trávě

zakokrhaly červené kohoutky barvou žeravou

ze žlutých pryskyřníků, z pomněnek modře,

praménky po jaru kde se po dešti stékají dravě,

zvonivě žvatlá jejich zvuk.

Ale slunce a vítr

pod jasnou oblohou modravou

musí hrát na všem, bičovat vzduch a smát se bodře,

měniti tvářnost všeho,

živým být vyzvání hlučné a břeskné,

mrtvým hrou, která přes hroby poznáním bleskne

jako spěch zániku, když se jde klásti

v minulé dění stínů, do propasti.

Mám teď až strach,

že se pohnul a oživil popel a prach.

Mrtvý rytíř na kapli hřbitova zobrazený

pohnul se, brnění stkví se a kůže hnědne,

za starou chimérou vyrazí, na koně sedne,

hřívu pohladí,

povíská koně, zašeptá: do svaté Země,

jak to chtěl zbožný papežův vasal a král,

rovnou se vydá od zboží svého a ženy,

hlav až sto setne, neb získá bohu.

A pak, až vrátí se, najde již hroby.

K mrtvé ženě se do hrobu položí, aby spal

dalších sta let, zde ve světě růží a hlohů,

kohoutky luční, kde takové bobule, ptačí zoby

začpívají z luk opodál.

A jak se dívám,

na strání k olším a k lískám a jívám,

vidím jak roste

v světnici domku nad loukou,

u pracovního stolku se vypíná drobný dneška muž,

a je mu jasné a je mu prosté:

se sluncem, s větrem uhánět na fantastickém oři

napříč světem a myslit si: světy řídím,

jeho jsem záštita, obnova, bratrská druž,

teď je čas, přidat se k zástupům, zašlé jež boří,

utiskovatelům mstí se a símě sejí

do země krví zmrvené,

a těm, kdož vše si pokoupit mohli, zahřímat: ne.

Mízou země se nalívá.

Tak i on cítí, že tíhy pozbývá,

jak se odpoutal od země, od půdy, od věcí,

od ženy, dětí, včerejšku utéci,

teď, v tu chvíli že zapsal se ďáblu nebo bohu,

a hle, již harcuje mimo život a mimo lidi,

na svém budoucím dobru a na svém dnešním zlu,

krutě mstivý k dnešku, hlavy k popravě třídí,

jiným co rozdílí naivní gloriolu.

Daleko skutečna v touhy závrati

zdá se, že na dlouho k svým se nevrátí,

odpoután od sourozenců, z nichž každý se spokojí

s životem bídným, jímž otec jich žil,

s nízkým propadlým hrobem, až bude po boji,

na drobném hřbitově, který se do luk dívá,

modrými zvonky a rudými kohoutky zpívá,

v přeletu dávných, jak bývaly, chvil.

V ráz se propadá svět a zdá se, že nežije,

v nekonečno cest kamsi ukazuje,

ta, jež hodinu slavného příští

měla by předvídat, přesně kráčící rafije.

Nespokojení, jak vítr v slunečných dnech,

lidé se daleko toulají ve svých snech.

Jenom veselé děti

viděl jsem skutečně žití ještě, písně pěti

pod strání s nízkými jedličkami a břízkami,

zrovna na té louce, sluncem zlaté,

a z těch kohoutků, zvonků a petrklíčů

pod kaplí, jež svou bělostí blízka mi,

věnce uvíjet, kytice chocholaté,

ke cti dobrého božstva dnešního dne,

brouzdat se v praménkách, běžet pískem stráně

bosky, kdy zvonice klinká poledne,

krajem v modru tonoucím

a v tom slunci a větru, kdy vlasy rozevláté

zlaté jsou života dechem horoucím.

Neopomeň tu jíti,

poutníku, až bude vítr bouřit, když slunce svítí

na louky hluboké pod strání,

s řídkými břízkami a jedličkami,

usedni chvíli a obočí pod dlaní

dívej se na moře trávy a květů,

potoka písečný břeh jak mihá se jehličkami,

a jak červené kohoutky kokrhají

v žluté a modré drůbeži květů,

bláznivou radostí, že vše, jak v máji

loňském je tu.

Budeš-li stár,

obhlédni svoje vruby starého kmene

a vžij se v jara, kdy narost ti vrub vždy, boží ten dar,

dobrořeč, že tu jsi, a čekej, až děti se vrátí

ke hře a pohřej si s nimi, dny se krátí,

kytice vij tu s nimi

k oslavě dne, už jich málo máš –

děti ty osvětlí v tobě tmu blesky svými,

a ty jim vrubů svých zlátnoucí pryskyřici dáš.